Děda v Izraeli to chtěl řešit nábožensky, nenáboženský soud rozhodl podle práva.

Vždy je třeba prioritně brát v úvahu a to nejen při soudních sporech, ale i v rozchodech rodičů to nej pro děti, i když ukočírovat zraněné emoce je asi velmi nesnadné. Lze předpokládat, že v tomto případě soud v Izraeli k tomu přihlédl.

Je mi z toho smutno! Tentokrát nepíšete o podstatě sporu, ale pro to je mi smutno. Nechápu izraelské soudy, ale také o tom vím příliš málo. Třeba se mýlím!

Napsal jsem o Eitanovi několik článků, znovu podstatu sporu analyzovat mi přišlo nadbytečné. Izraelské soudy prostě došly k názoru, že v Itálii, kde žil chlapec asi od jednoho měsíce po narození až do pádu lanovky, mu u tety Ayi bude lépe, neb je to pro něj víc domácí prostředí než u příbuzných v Izraeli (řečeno ve velké zkratce). Že je to složitý příběh, je nabíledni, stejně jako skutečnost, že verdikt společnost rozdělil. Jisté je jedno: Eitan nemůže žít tam i tam; snad je rozhodnutí Nejvyššího soudu správné.