Když je řeč o Československu

Ano, kdykoli je země, v níž jsem se narodil, zmíněna v zahraničních médiích, zpozorním. Naposledy 2. března. Web listu The Jerusalem Post zveřejnil článek „US-Israel ties have gone from strength to strength since 2001“.

Jeho autorem je Mark Regev. Někdejší izraelský diplomat a vysoký státní úředník, dnes předseda Ebanova institutu pro diplomacii a zahraniční vztahy při soukromé Reichmanově unverzitě v Herzliji.

Podtitulek článku: Šaronovy komentáře, že „Izrael nebude jako Československo“ na čas ohrozily americko-izraelské vztahy.

Že by? To se jevilo zajímavě.

Mark Regev začíná článek zmínkou o letu společnosti El Al číslo LY2521. Je to pravidelná linka na trase Tel Aviv – Praha. Cestoval začátkem roku s mnoha izraelskými turisty, kteří si přáli vidět slavná místa české metropole: Pražský hrad, historické centrum, židovskou čtvrť. Regeva ovšem jako politologa inspirovaly především myšlenky politické.

Píše, že jeho bezprostřední myšlenkové napojení na Prahu souviselo s krizí v americko-izraelských vztazích, k níž došlo v říjnu 2001, brzy po útocích Al Kajdy z 11. září na New York a Washington. „Tehdy jsem byl diplomatem na izraelské ambasádě v USA. Stejně jako mnoho dalších jsem předpokládal, že společný boj proti terorismu povede k tomu, že oba spojenci budou ještě úžeji spolupracovat v rámci boje proti společné hrozbě.“

Regev připomíná, že Izrael v té době, během Druhé intifády, trpěl opakovanými sebevražednými útoky s mnoha oběťmi. „Dalo se předpokládat, že když Amerika poznala na vlastní kůži hrůzy islamistického teroru, politici ve Washingtonu pochopí lépe realitu, kterou denně zažívají Izraelci,“ konstatuje.

A pokračuje: „Dokonce i palestinský vůdce Jásir Arafat pochopil, že má problém. Jeho bezpečnostní síly sice potlačily spontánní projevy radosti, které nastaly (mezi Palestinci – LS) po útocích Al Kajdy. Ale nemohl udělat totéž v Jeruzalémě, kde neměl žádnou bezpečnostní pravomoc, a tak byly široce šířeny obrázky Palestinců, jak u Damašské brány jásají nad tragédií, která Ameriku postihla.“ Připomněl, že Arafat přispěchal hned 12. září do nemocnice Shifa Hospital v Gaze, aby se nechal vyfotografovat, jak daruje krev obětem 11. září, i když existují pochybnosti, jestli se tento jeho dar vůbec do New Yorku dostal.

Ovšem bez ohledu na postoj Palestinců a jejich lídrů měli Izraelci své problémy související s 11. zářím. Šlo o to, co Regev nazval „negativní trajektorií americké zahraniční politiky“.

O co šlo?

V týdnech po útoku na Dvojčata se podle Regeva hodně mluvilo ve Washingtonu o tom, že vedení úspěšné války proti militantním islamistům bude vyžadovat, aby se prezident George W. Bush zaměřil na vytváření ještě silnějších vazeb s arabskými a muslimskými státy. Opakovaně se tvrdilo, že jedině tak může Amerika teroristy izolovat, zneškodnit a porazit.

Tyto myšlenky stále víc znepokojeným Izraelcům připomínaly traumatizující historický precedens. V květnu 1939, s blížícím se začátkem druhé světové války, přijala Velká Británie hanebnou Bílou knihu, silně antisionistickou. Londýn pochopil, že Židé nebudou mít jinou možnost než Británii v nadcházejícím konfliktu s nacistickým Německem podpořit, zatímco arabská podpora tak jistá zdaleka nebyla a žádala si pobídky. V souladu s tím Londýn prezentoval svůj opoziční postoj k židovské státnosti („židovský stát nebude vytvořen proti vůli arabské většiny“ – LS) a drasticky omezil přistěhovalectví Židů do Palestiny, čímž nechal miliony Židů uvězněných v Evropě, aby čelily Hitlerovu konečnému řešení. (David Ben Gurion tehdy řekl, že je nutné podpořit Velkou Británii ve válce, jako by nebylo Bílé knihy, zároveň však bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla válka. Ukázka geniálního úsudku tohoto sionistického lídra.)

NA SCÉNU VSTUPUJE ŠARON

Myšleno v Regevově článku. Autor píše: „Izraelskému premiérovi Arielu Šaronovi, zvolenému v únoru 2001, aby potlačil bující palestinský terorismus (drtivě tehdy porazil Ehuda Baraka 62 ku 38 procentům - LS), bylo v době vydání Bílé knihy 11 let. Když slyšel (v roce 2001) zprávy, že americká válka proti terorismu bude vyžadovat upřednostnění vazeb USA s arabským světem, začal mít obavy.“ Pátého října je veřejně vyjádřil jazykem, který nebyl považován za diplomatický. Američanům vzkázal: „Nesnažte se uchlácholit Araby na náš účet.“ Jak Regev vysvětluje, Šaron se snažil pomocí citlivého historického srovnání varovat před tím, aby se Amerika dvořila arabskému světu způsobem, jakým evropské demokracie jednaly s Hitlerem v předvečer druhé světové války. Šaronova slova: „Neopakujte hrozné chyby z roku 1938, kdy se demokracie rozhodly obětovat Československo pro pohodlné, ale dočasné řešení.“ A zdůraznil: „Izrael se nikdy nestane Československem.“

My, Češi, velice dobře víme, o čem mluvil. Proto můžeme Regevův navazující výklad na toto téma určený anglickojazyčnému publiku (týkající se Mnichova 1939 všech jeho hanebných souvislostí) v jeho článku přeskočit.

Pokračujme tím, co tehdy následovalo: nevole na americké straně. Šaronovo přímočaré vyjádření přimělo Bílý dům k reakci. Bushův mluvčí Ari Fleischer prohlásil: „Prezident se domnívá, že tyto poznámky jsou neakceptovatelné. Izrael nemůže mít lepšího nebo silnějšího přítele než Spojené státy a lepšího přítele než prezidenta Bushe.“ Šaron si následně uvědomil, že použitím analogie Bush – Chamberlain zašel příliš daleko. Vyjádřil se, že metafora v jeho slovech nebyla bohužel správně pochopena a že je mu to líto.

Konec dobrý, všechno dobré. Mark Regev uzavírá tuto pasáž svého článku slovy: „Veřejná omluva ukončila krizi, a jak optimisté od počátku předpovídali, v letech po 11. září americko-izraelské vztahy jen a jen posilovaly.“

Toto ohlédnutí v čase, které nám nabídl Mark Regev, znovu ukázalo – pokolikáté už – jak hrozivý odkaz mají události související s Mnichovem 1938, jak odstrašující příklad stále znovu a znovu, i po mnoha desetiletích, poskytuje předválečná politika appeasementu, jak pošetilé jsou snahy uchlácholit krvelačného diktátora. Chápal to Churchill, chápal to Šaron, chápal to bezpočet dalších. Věřme, že tento trend bude pokračovat, protože jedna fatální historická chyba lidstvu vrchovatě stačila.

EPILOG

Nebudu se tajit tím, že Ariel Šaron patří k mým politickým idolům. To neznamená, že bych s ním ve všem a stoprocentně souhlasil, ale v mém privátním žebříčku top osobností se nachází v galerii těch, kdo zaujímají nejvyšší level. Shodou okolností se narodil ve stejném roce jako můj otec; Šaron by se podle občanského kalendáře dožil 26. února devadesáti pěti let.

Nikdy nezapomenu na opakované reakce naší maminky (o dva roky mladší než Šaron), která sledovala dění v Izraeli, třebaže ne tak detailně jako já, a poté, co politik upadl v roce 2005 do kómatu, se mě při každé návštěvě (bydlel jsem jinde) ptala: „A co Šaron?“ Měla o něj opravdový zájem a starost. Moje odpověď byla ale pokaždé stejná a stejně nepříznivá. Naděje, že by se Šaron uzdravil byla nulová. Byl jsem na tuto její otázku pokaždé upřímně hrdý, protože která jiná maminka – a to nejsme Židé, ale Češi – by se tímto nefalšovaným způsobem zajímala o člověka, k němuž chová její syn nejvyšší úctu? Té definitivní a smutné zprávy se ovšem nedožila, Ariela Šarona předešla o čtyři roky…

Já jsem svůj osobní vztah k Arielu Šaronovi vyjádřil několika verši ( vysvětlivky následují).

POCTA GENERÁLOVI

(1)

Vždy první hotov k boji, když velel VPŘED!

Jak Joáb s vojskem v plné zbroji.

Bez vítězství se nenavracel zpět.

Ač generál, víc králem být se zdál,

jenž zmužilost a chrabrost svoji

na oltář vlasti dal.

Cíl dobře znal, když velel VPŘED!

Přál si však víc. A mířil dál.

Za břehem Hořkých jezer skryt,

jeho voj v zemi pyramid

pod hvězdou s pruhy první stál.

(2)

Pak šik zbabělců tasil meč

a mezi cedry zuřil boj.

V echu té války mír však zněl.

Největší z Judy nepřítel

pryč od Galileje,

v dálku spěl.

Čas poraženým připomněl,

že nad vojskem bdí Ariel.

(3)

Než krutou v srdce vyryl zvěst …

Buď pozdraven, generále!

Vložil jsi v paměť lidu život svůj

co věčné téma.

A věčná náleží ti čest.

Tobě, přednímu ve zbrani pro pokoj Židů.

Tobě, udatný reku z Jeruzaléma.

Vysvětlivky.  VPŘED  … odkazuje na název politické strany, kterou Šaron založil po rozchodu s Likudem v roce 2005 (hebrejsky KADIMA)/Joáb  … velitel vojska staroizraelského krále Davida/Za břehem Hořkých jezer skryt  … Šaronovy oddíly jako první překročily během Jomkipurské války 1973 Suezský kanál a stanuly na africkém území Egypta/Mezi cedry zuřil boj  … odkaz na operaci Mír pro Galileu 1982, během níž byla komanda palestinských teroristů nucena opustit Libanon; sám Arafat skončil v Tunisku/Nad vojskem bdí Ariel   … Šaron sloužil během zmíněné libanonské operace jako ministr obrany/Krutou v srdce vyryl zvěst  … fatální Šaronovo onemocnění