K článku Jaromíra Šiši o Janu Husovi

Kolega Jaromír Šiša publikoval 6. července na blogu iDNES článek „Jan Hus. Jak a čím začít?“ Text stojí za pozornost, stejně jako kolekce fotografií z „Husova domu“. Mě zaujal popisek u posledního snímku.

Je na něm vyobrazeno smířlivé vyjádření někdejšího římskokatolického papeže Jana Pavla II, které mj. obsahuje lítost nad krutou smrtí Mistra Jana. J. Šiša k tomu dodává:  „V náboženských otázkách plavu ke dnu, nicméně je jistě důvod, proč za svoji mučednickou smrt nebyl ještě svatořečen.“

Jde o důležitý aspekt Husovy kauzy, proto se u něj zastavme.

Především si musíme říci, kým by měl být Jan Hus svatořečen. Zřejmě je míněna římskokatolická církev. Vycházím z toho, že 1/ Hus byl od svého vysvěcení téměř celý život římskokatolickým knězem (jako římskokatolický kněz ovšem nezemřel – viz níže); 2/ protestantské (reformační) církve něco takového jako kanonizaci (svatořečení) ve své praxi nemají.

Pro úplnost dodejme, že k Husovi se hlásí také církev pravoslavná a starokatolická; obě ho vnímají jako svatého mučedníka.

Z výše uvedeného je zřejmé, že má smysl zabývat se pouze o kanonizaci Husa římskokatolickou církví – a ovšem také si musíme říci,  proč něco takového není možné. Komplikovanému procesu svatořečení by totiž musel předcházet proces Husovy rehabilitace. Nezapomeňme, že Hus byl ještě jako římskokatolický kněz kostnickým koncilem právoplatně (z hlediska oficiálního pohledu papežské církve) odsouzen jako kacíř, přičemž byl následně odsvěcen čili na popraviště už nešel jako katolický duchovní.

Je bezpochyby sympatické, že římský papež vyjádřil lítost nad krutou smrtí kostnického mučedníka, ale to nic nevypovídá o rehabilitaci Husa římskokatolickou církví. Pokud by římskokatolická církev oficiálně prohlásila, že odsouzení a upálení Husa byla chyba, musela by současně překročit svůj stín a uznat, že kostnický koncil se v Husově kauze dopustil justiční vraždy. Něco takového od římskokatolické církvi sotva můžeme očekávat. (Jedno srovnání: Představme si, že by nynější šéfka KSČM vyjádřila lítost nad krutou smrtí Milady Horákové, současně by ale oficiálně komunistická strana zastávala názor, že proces s ní byl v pořádku, verdikt že byl spravedlivý a vynesen po právu a že tedy o žádnou justiční vraždu nešlo.)

O Husově rehabilitaci římskokatolickou církví se vedou teoretické debaty dlouhodobě. Dovolím si seznámit čtenáře s pohledem docentky Evy Melmukové, evangelické farářky a historičky. Ta se touto otázkou zabývala v květnu 2000 na valné hromadě historické společnosti Veritas; text přednášky doc. Melmukové pak zveřejnil web společnosti v rubrice „Stanoviska a názory“. Z obsáhlého pojednání vybírám dvě klíčové pasáže.

Doc. Melmuková nejprve cituje z knihy „Husův proces“ právního historika doc. Jiřího Kejře, DrSc:

Právně–teologická a morální rovina, na které stál Hus, není slučitelná s rovinou právní, na které stáli jeho soudcové. V rozporu mezi morálkou a právem, který se nejednou projevil v různých právních systémech, byla pro Husa rozhodující kategorií morálka a vůle řídit se dle zákona Božího. Z hlediska jeho současnosti a někdy hodně drsné reality to bylo myšlení iluzivní, byly to představy, jak by právo mělo vypadat. Podle norem kanonického práva, které aplikoval soudní tribunál koncilu, podle rozhodnutí legitimisticky uvažujících soudců se Hus provinil. Mezi Husem a jeho soudci zela nepřekročitelná propast.

A z tohoto Kejřova pohledu vychází doc. Melmuková, když říká:

Určitá společnost totiž může rehabilitovat jenom někoho, kdo do ní patří, kdo je touto společností uznáván jako její člen. Mistr Jan Hus nezemřel jako římskokatolický kněz, Mistr Jan Hus byl odsvěcen a žádné sympozium v Římě se nevyjádřilo k tomuto jeho odsvěcení. Nikdo nikde se nevyjádřil k tomu, že by měl být rehabilitován v této věci. K tomu upozorňuji a je to zajímavé: uvažuje se teď v souvislosti s tzv. čarodějnickými procesy, že bude rehabilitován bývalý mohelnický děkan Krištof Lauttner ze severní Moravy, jistě statečný člověk a křesťan, který se za ty neprávem obviněné nešťastné „čarodějnice“ postavil a byl nakonec odsouzen stejně jako ony. Arcibiskup Graubner se vyjádřil, že je snaha rehabilitovat ho vrácením jeho kněžství. Lauttnera ovšem je možné rehabilitovat, ten se jenom postavil za „čarodějnice“, které dnes už nechceme soudit a upalovat a uznáváme to. Ale Mistra Jana Husa nemůže nikdo v římskokatolické církvi rehabilitovat, Mistru Janu Husovi nemůže nikdo jeho členství vrátit, protože jeho názory nemohou být uznány za pravověrné. Nebyl by dnes upálen, ale byl by ve svých názorech odsouzen stejně jako před staletími. A to je důvod té nepřekonatelné propasti. V čem? Samozřejmě v otázce církve. Ecclesiologie Mistra Jana Husa staví tuto nepřekonatelnou překážku.

Čili: nelze-li Mistra Jana Husa rehabilitovat, myšleno v rámci římskokatolické církve, nelze ho ani v rámci téže církve blahořečit a posléze svatořečit.

Tím jsem chtěl přispět do případné diskuse na téma, které ve svém článku a fotoblogu otevřel Jaromír Šiša. Tedy vyjádřit se k jeho poznámce, že jistě existuje důvod, proč nebyl M. Jan Hus za svoji mučednickou smrt svatořečen. Jak je zřejmé, existuje.