Na okraj kauzy Dozimetr

Valí se to na nás ze všech stran. Hlubuček, Gazdík, Rakušan. V tom jedna sebevražda. Vazební stíhání. Souběžně další odsouzení Ratha. V čase minulém i přítomném: korupční aféry napříč politickým spektrem.

Provázejí nás od obnovení demokracie jako nežádoucí průvodní jev tržní ekonomiky. Že nás nemohly minout, ví každý, kdo zná Bibli. Píše se v ní o nich. Nepřímo, ale pravdivě. I o jejích aktérech.

Apoštol Pavel v prvním dopise svému spolupracovníkovi Timoteovi konstatuje:  „Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz, kterýchžto někteří žádostivi jsouce, pobloudili od víry a sami se naplnili bolestmi mnohými.“  (Kapitola 6, verš 10 – text dle Bible kralické.)

V korupčních kauzách české postkomunistické společnosti nejde, pravda, o víru – ale to druhé souhlasí. Vyprávět by mohli odsouzení, kteří se „sami naplnili bolestmi mnohými“ – poznali zamřížovaná okna zevnitř. Proč? Protože se zamilovali do peněz. Ano, potřebujeme je, jsou nedílnou a nezbytnou součástí naší každodennosti, ale začneme-li je milovat, snadno sejdeme na scestí. Tedy přesněji ti, kdo jsou v pozici, v níž platí, že velká příležitost dělá velké zloděje. Čím větší, tím nenasytnější. A s jídlem roste chuť. Tak dlouho, až se ucho utrhne.

Není rozdílu mezi levicí a pravicí, dnešní koalicí a zítřejší opozicí a naopak. Potenciálně ohroženi jsou všichni, mnozí podlehnou.

Má to i svoji zábavnou dimenzi. To když slyšíme ty, kdo momentálně nejsou v hledáčku orgánů činných v trestním řízení, anebo dokonce byli už dříve lapeni (to je pak excelentní chucpe), jak se povyšují nad ty,  koho  muži v kuklách právě odvedli v poutech. Taková pošetilost! Vždyť hned zítra mohou být oni sami, pokud se tak už nestalo, členy tohoto "klubu majitelů džbánu bez ucha". Za ty tři dekády svobody a demokracie bychom našli jen málo stranických formací s čistým štítem. Dnes VIP, zítra obžalovaný a pozítří usvědčený gauner.

Hovoříme tu o korupci, ale nejde jen o ni. Kolik jsme už zažili samozvaných spasitelů, bojovníků proti dinosaurům (aby pak s nimi ochotně usedli ve vládě), všelijakých akcí Čisté ruce, pseudovlastenců, podporujících v rámci boje proti válce válečného agresora, i zlodějů volajících chyťte zloděje.

Vskutku „hezky“ se poslouchá, když expremiér Babiš, kterého čeká v září soud ve vlastní kauze – podezření na dotační podvod -, vypráví do médií, že ministr Gazdík má tunu másla na hlavě, ministr Rakušan že je hlavou hydry a premiér Fiala že schvaluje mafiánské a loupežnické praktiky hnutí STAN. Uvědomuje si vůbec všechny souvislosti a také to, jak zmíněná slova vyřčená z jeho úst působí na lidi, kteří si zachovali zdravý úsudek a nenechají se „opít koblihou“? Asi ne, jinak by se tak hloupě neshazoval.

Zvykli jsme si. Současná aféra STANu je možná dalším zklamáním, nikoli ale překvapením. Imunní vůči zlu korupce není nikdo, kdo věří opaku, podléhá sebeklamu. Ne všichni šli do polistopadové politiky s „listopadovými“ ideály; těch, kdo podlehli pokušení obohatit z cizího vlastní noru jsme zažili a zažíváme víc než dost.

Poučení? Dvojí. První – obecné: systém neměnit, ale zkvalitnit. Řečeno s Churchillem: Demokracie je nejhorší forma vlády, kromě všech ostatních. Druhé – osobní. Do politiky nevstupovat. Sám v ní člověk mnoho nezmůže. Pak spíše než zpívání s anděly zbývá vytí s vlky. Ne snad doslova, ale v nadsázce ano. Nezní to moc povzbudivě, ale taková je realita.

Mám v Kanadě bratrance, IT experta. Joe se jmenuje. Jednou mi u nich doma řekl: „Mohl jsem jet dělat zástupce naší firmy do Prahy. Odmítl jsem. Máte tam moc velkou korupci.“ Zamrzela mě ta slova. Zdálo se mi, že Joe přehání. Po čase jsem pochopil. Bohužel nepřeháněl. Jsme v tom bahně až po uši.