Inspirováno článkem J. Paroubka aneb K ústavnímu článku 68/2

Expremiér Jiří Paroubek zveřejnil 3. 12. 2021 na svých blozích (iDNES.cz a Aktuálně.cz) text „K čemu ta nenávist“. Reaguje v něm na článek Petra Pitharta publikovaný v Hospodářských novinách 30. listopadu.

Pithartovu stať „Miloš Zeman je podílníkem na zbytečném umírání“ lze zjednodušeně charakterizovat jako kritiku prezidenta kvůli tomu, že zbytečně zdržuje ustavení nové koaliční vlády. Souvislosti netřeba připomínat; média jsou plná tohoto tématu.

Zastavme se u jednoho důležitého Paroubkova odstavce.

?   Podle Ústavy "předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Ústava ale neříká, že by prezident byl předloženými návrhy předsedy vlády plně vázán a měl by vždy a bez dalšího takovému návrhu premiéra vyhovět. Kdyby "zákonodárce“, který Ústavu v roce 1992 tvořil, chtěl, aby odpovědnost za jmenování ministrů ležela výlučně na předsedovi vlády, napsal by to výslovně. Např. takto: "předseda vlády jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev...“.

Paroubkem uvedený hypotetický návrh (v poslední větě citovaného odstavce) by znamenal, že prezident by byl z jmenování vlády zcela vyřazen ((kdyby to tvůrci Ústavy měli v úmyslu). Není to nemožné: právě tak to funguje v Izraeli. Prezident po volbách pověří konkrétního politika zformováním kabinetu (tj. funkcí předsedy vlády), obvykle lídra vítězné strany, a tento politik – premiér si pak sám sestavuje kabinet; v praxi samozřejmě po dohodě s ostatními koaličními partnery (všechny vlády v moderní historii Izraele byly koaliční). Prezident nemá na vytváření vlády, pokud jde o její personální složení, žádný vliv. Klíčovou roli má v další fázi parlament (Kneset) – ten po zformování kabinetu mu buď vysloví neb nevysloví důvěru (obdobně i u nás).

Otcové Ústavy ČR nechtěli ovšem z důvodů, které nechme stranou, prezidentovi ponechat pouze roli toho, kdo jmenuje předsedu vlády (což je sama o sobě pravomoc klíčová), ale do jeho "pracovních povinností"  zakomponovali také roli toho, kdo jmenuje ostatní členy vlády, tedy prakticky celý kabinet.

Spory se vedou o veledůležitou formulaci, která říká, že prezident jmenuje ostatní členy vlády  na návrh  jím jmenovaného premiéra. Jak této formulaci kdo rozumí, můžeme už řadu týdnů, ne-li déle, sledovat  v médiích do omrzení.

Mnozí (včetně Jiřího Paroubka) mají za to, že není správný výklad, podle kterého by prezident měl být předloženými návrhy předsedy vlády plně vázán a vždy a bez dalšího jim vyhovět.

Jiní jsou přesvědčeni o opaku: že prezident (dle ustanovení Ústavy, nikoli svévolné interpretace tohoto ustanovení - článku 68/2) mnoho prostoru k nevyhovění nemá, případně, že nemá prostor žádný.

Jak tedy rozumět smyslu oné formulace, že  prezident na návrh premiéra jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů?

Nabízím do debaty svůj vlastní výklad tohoto „oříšku“. Zmíněná formulace znamená, že s výjimkou designovaného předsedy vlády nemůže nikdo jiný navrhovat prezidentovi osoby na pozici členů vlády.  Nikdo jiný  znamená, vztaženo na současnou situaci, že ani já, ani vy, ani nikdo další, tedy ani prezident Zeman. Pouze Petr Fiala.

A prezident je v souladu s tímto návrhem „jmenuje“ a „pověří“.

Tím se vlk „nasytí a koza to přežije“. Prezident zůstane „v systému“ (jako ten kdo jmenuje premiéra a dle jeho návrhu ostatní členy vlády) a premiér si svůj tým vytvoří sám (resp. spolu s koaličními partnery), tedy  bez zásahu prezidenta do jeho personálního složení.

Ve světle výše uvedeného se současné lánské „hovory u vitríny“ mohou vskutku jevit jako nadbytečné. Jelikož poslední slovo bude mít Poslanecká sněmovna (vláda ji musí do třiceti dnů po svém jmenování požádat o vyslovení důvěry – čl. 68/3 Ústavy), dávalo by větší smysl, kdyby kandidáti na ministerské posty chodili na „grilování“ do dolní sněmovny, přičemž to, co jsou nyní nuceni říkat prezidentovi by říkali poslancům, kteří o nich jako celku budou rozhodovat. Nabízí se tudíž otázka, zda Petr Pithart nemá pravdu, když soudí, že „hovory u vitríny“ v lánském zámku jsou zbytečné a proces vytvoření vlády pouze účelově zdržují.

Na uplatnění ústavního článku 68/2 lze mít různé názory. Toto byl jeden z nich. (Netvrdím, že jde o jediný možný či správný výklad. Jen přispívám k demokratické diskusi na toto téma.)