Volby - a na kandidátkách teroristé

Na začátku druhého únorového týdne jednaly v Káhiře palestinskoarabské (dále jen palestinské) frakce o nadcházejících volbách na území Autonomie a podle představ Arabů také ve východní části izraelského hlavního města.

Což je samo o sobě absurdní – ten Jeruzalém. Navíc je třeba vzít do úvahy skutečnost, že voleb se zúčastní i teroristické organizace usilující o likvidaci Izraele. Podle jejich představ by tzv. stát Palestina měl vzniknout nejen na tzv. Západní břehu (historická Judea a Samaří) a v Pásmu Gazy, ale i na území Státu Izrael v hranicích „zelené linie“ z let 1949-1967.

Káhirskému jednání palestinských frakcí se v obsáhlém článku věnuje týdeník Al Ahram Weekly z 11. února 2021. O den dříve o něm informoval server Ahramonline ("The Palestinian National Dialogue: Coaxing an agreement").

Setkání se uskutečnilo pod záštitou prezidenta Abdel Fattaha Sisiho, což je další absurdita. Sisi poté, co byl po Druhé revoluci 2013, která svrhla islamistického prezidenta Mursího, zvolen prezidentem (2014), vede vcelku úspěšný boj s teroristy, zejména na Sinaji. Současně ale drží politický patronát nad jednáním organizací, z nichž některé jsou teroristické a vládnou či sídlí v Pásmu Gazy, odkud se rekrutují ti teroristé, proti nimž vede jeho vláda aktivní vojenskou kampaň (zejména na severovýchodě Sinaje, v těsném sousedství Pásma Gazy).

Jeden z paradoxů Středního východu.

Ahmed Eleiba v týdeníku připomíná, že jednání v Káhiře se zúčastnilo 14 palestinských organizací, které před zhruba deseti lety (!) podepsaly dohodu o usmíření. Jednalo se v pořadí o 14. kolo (!) palestinského národního dialogu. A výsledky?

Nynější sezení přineslo 15bodovou dohodu zahrnující závazek, že bude respektován časový harmonogram voleb. Důraz je položen na to, že volby se budou konat kromě území Autonomie také ve východním Jeruzalémě, tedy, dodávám já, na území cizího státu. Z Káhiry si účastníci vezou rovněž vzájemný příslib, že budou výsledky voleb respektovat (což je v západním světě – tedy až na výjimky – považováno za naprosto samozřejmé a netřeba o tom uzavírat dohody).

Dohoda dále obsahuje – kromě jiného - ujednání o zřízení soudu pro řešení volebních sporů, vyzývá k podpoře občanských a politických svobod a k okamžitému propuštění osob zadržovaných v souvislosti s frakčním nepřátelstvím nebo kvůli svobodnému vyjádření názoru (což spolu obvykle souvisí - LS). Požaduje zajištění svobody v rámci volební kampaně a nestrannost bezpečnostních složek na Západním břehu a v Pásmu Gazy a jejich nevměšování do kampaně. Volá po tom, aby všechny kandidující subjekty měly do oficiálních médiích rovný přístup bez diskriminace.

A opět Jeruzalém: Palestinci v dohodě říkají, že je zapotřebí využít všechny mechanismy k zajištění voleb v tomto městě, čímž myslí nejen hlasování, ale i záležitosti týkající se sestavování kandidátek.

Poněkud zlověstně zní další část ujednání, která se týká Palestinské národní rady. Nejde o zastupitelský sbor Autonomie: tím je Legislativní rada a volby do ní se mají uskutečnit 22. 5. 2021. Palestinská národní rada je zákonodárný orgán PLO – Palestinské osvobozenecké organizace, střechové instituce palestinských frakcí, v níž dominantní roli hraje Fattah; předseda Fattahu Abbás je i předsedou PLO a celé Autonomie. V březnu se v Káhiře uskuteční další sezení palestinských frakcí za účasti vedení Palestinské národní rady a Ústřední volební komise Palestinské autonomie, které má položit základy a stanovit mechanismy pro zformování nové Palestinské národní rady (volby do ní se mají konat letos 31. srpna). Děsivý je na tom jeden z cílů tohoto setkání: posílení  programu národního odporu  založeného na tom, že PLO je národně osvobozenecké hnutí. Termínem odpor je míněn boj proti Izraeli, který má nejrůznější formy – podle toho, o kterou formaci v PLO se jedná.

Autor v týdeníku Al Ahram Weeky píše, že káhirské setkání vyvolalo „pocit optimismu“, zdroje z palestinského tábora potvrdily „obecně pozitivní atmosféru“, současně ale varují před „přehnaným optimismem“ - s tím, že pokrok „bude pozvolný“. Jak taková „pozvolnost“ může vypadat dokládá další autorova věta připomínající, že palestinské frakce dosud nepřijaly opatření nezbytná k tomu, aby byly realizovány podmínky dohody o usmíření, kterou podepsaly v roce 2011, přičemž toto zpoždění upevnilo a institucionalizovalo rozkol a postavilo Západní břeh, ovládaný Palestinskou samosprávou, proti Pásmu Gazy, kde vládne Hamas.

Vzdáleného pozorovatele napadne, že toto hlemýždí tempo národního „usmíření“ je důkazem hlubokých rozporů mezi oběma hlavními aktéry, nehledě k tomu, že hledání shody mezi stranou, která se terorismu formálně zřekla a Izrael neméně formálně uznává (Fattah), a stranou, která se terorismu nezřekla a usiluje o likvidaci Izraele (Hamas) je počínáním vrcholně nemravným a nejen pro Izrael, ale pro samotný mír v regionu vrcholně nebezpečným. S jistotou lze říci: tudy cesta k vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu nevede a vést nemůže.

Jsem dalek toho, abych znevažoval mírové snahy současného egyptského vedení, které si ale musí být ve skrytu duše vědomo, s kým má tu čest. Přesněji: musí vnímat rozdíly mezi Fattahem a Hamasem. Také proto je v článku v egyptském týdeníku věta, že Káhira udržuje „úzké vztahy s Palestinskou samosprávou a praktické a strategické vztahy s Hamasem“. Tím je diplomaticky vyjádřen jistý odstup Egypta ve vztahu k Hamasu.

Autor článku sice cituje generálmajora Mohameda Ibrahima, zástupce ředitele Egyptského centra strategických studií a jednoho z architektů „dohody o usmíření“ (mezi palestinskými frakcemi) z roku 2011, který říká, že Egypt si od všech palestinských frakcí „udržuje stejný odstup a věnuje se výhradně blahu palestinského lidu“, jenomže to má háček. Generál současně praví, že Egypt nikdy nezměnil svůj postoj, že palestinská otázka může být vyřešena pouze na základě vytvoření dvou států, nezávislé a suverénní Palestiny v hranicích před červnem 1967 s hlavním městem východním Jeruzalémem, kterážto bude existovat vedle Izraele, a to v míru a bezpečnosti. S takovýmto řešením souzní Fattah, nikoli ovšem Hamas a další teroristické organizace, které existenci Izraele odmítají. Logicky tedy nemůže mít Káhira se všemi stejný vztah.

Nehledě k tomu, že káhirské úsilí připomíná bájného Sisyfa.

Ahmed Eleiba totiž uvádí, že postoj Hamasu k volbám bude záviset na tom, jak vyhodnotí situaci před volbami a zda bude mít šanci získat v Legislativní radě většinu. Při posledních volbách konaných v roce 2006 (ano, čtete dobře) se mu to podařilo:

• Hamas … 74 mandátů (ze 132, nadpoloviční většina 67 a více)
• Fattah … 45 mandátů
• Ostatní frakce … 13

Anonymní zdroj týdeníku řekl, že Hamas má schopnost provádět přesné průzkumy veřejného mínění a ty nakonec určí, jak se ve vztahu k volbám zachová, a to  bez ohledu na to, k čemu se v Káhiře zavázal.

Je tedy z pohledu Káhiry důvod k optimismu? A jaký vlastně má celé toto představení smysl?

Podle týdeníku analytici odhadují, že Hamas by mohl ztratit 15 až 19 mandátů, což by ho připravilo o nadpoloviční většinu, nicméně stále by měl získat více hlasů více než Fattah, který s příliš velkým ziskem počítat nemůže. O zbývající mandáty se podělí následujících dvanáct frakcí (z nichž sedm lze považovat za teroristické organizace - uvádím je v přehledu pod sebou):

• Lidová fronta pro osvobození Palestiny
• Demokratická fronta pro osvobození Palestiny
• Předvoj lidové osvobozenecké války
• Palestinská fronta lidového boje
• Palestinská osvobozenecká fronta
• Lidová fronta pro osvobození Palestiny – Hlavní velení
• Palestinský islámský džihád

Tucet kandidujících doplňují Palestinská lidová strana, Palestinská demokratická unie, Arabská osvobozenecká fronta (není přímo teroristická, ale v minulosti podporovala penězi darovanými iráckým diktátorem Husajnem rodiny teroristů), Palestinská arabská fronta a Palestinská národní iniciativa.

Je obtížně představitelné, že by mezinárodní společenství tolerovalo něco podobného v případě jakýchkoli jiných voleb kdekoli ve světě, tedy tolik kandidujících teroristických formací, Jak patrno, palestinští Arabové jsou poměřování a hodnoceni docela jiným metrem. Zatímco v případě Izraele jsme svědky (řečeno Ježíšovým příměrem) „cezení komára“, pokud jde o druhou stranu, s chutí je „polykán velbloud“.

Ahmed Eleiba se v závěru svého článku ptá, zda je možné očekávat změnu politické a bezpečnostní situace, pokud výsledkem voleb bude koaliční vláda nebo jiná forma sdílení moci. Podle zmíněného anonymního zdroje se Hamas nikdy nevzdá kontroly nad svými bezpečnostními pozicemi a nedemontuje svůj bezpečnostní aparát.

Mýlím se, kdy se domnívám, že volby nevolby, resp. bez ohledu na jejich výsledek, bude teror proti Izraeli z Pásma Gazy pokračovat? A teď si představme, že by Hamas vyhrál volby a demokratickou cestou se stal vládcem také na Západním břehu.

Uvědomuje si ta část západního světa (nemluvě o Arabech),  která v konfliktu podporuje palestinské Araby, k jak nebezpečné hře se tu otevírá opona?