Ke zřízení pobočky velvyslanectví ČR v Jeruzalémě. Včetně šoku na závěr (Akt.)

Kolega bloger Daniel Haslinger publikoval 3. 12. na serveru iDNES zajímavý článek nazvaný „Co znamená otevření diplomatické mise ČR v Jeruzalémě?“. Je inspirativní. Dovolím si přičinit k němu několik poznámek.

Předem upozorňuji, že nejde o polemiku či kritiku, pouze o doplnění a můj úhel pohledu.

Daniel je v souvislosti s otevřením pobočky telavivského velvyslanectví, která bude někdy v prvním pololetí 2021 fungovat v Jeruzalémě, toho přesvědčení, že se jedná „o jeden z nejvýznamnějších počinů české vlády ve vztahu k Izraeli, za doby existence samostatné České republiky“. Významný počin to jistě je, ale ne zase tolik. K tomu níže.

Autor dále správně připomíná, že „trvalé protivenství rozdmýchávají především arabské země, na jejichž popud se z Jeruzaléma v roce 1980 přemístila všechna tamní velvyslanectví do Tel Avivu. Důvodem bylo tehdejší přijetí izraelského zákona o Jeruzalémě jako nedělitelném hlavním městě Izraele“.

Zde bych jen doplnil, že oněch zemí, které přemístily v roce 1980 své ambasády z Jeruzaléma (většinou do TA; Bolívie měla velvyslanectví v Mevasseret Zion, než v roce 2009 styky přerušila) bylo 13: šest z Jižní Ameriky, šest ze Střední a Karibiku a jedna z Evropy - Nizozemí.

Kostarika a Salvador se do Jeruzaléma v roce 1984 vrátily a v roce 2006 se opět stěhovaly do TA.

Dále je nutné uvést, že jak ČR, tak i Československo měly od vždy své zastupitelské úřady v TA (1948-1967 a následně od roku 1990 až dosud).

Obecně platí, že v celém období existence Izraele měla většina států své mise v TA (od roku 1980 v souvislosti s přijetím Základního zákona o Jeruzalému, jak autor připomíná, se situace ještě zhoršila).

Můj osobní názor na ustavení pobočky telavivského ZÚ České republiky v Jeruzalémě: opět se ukazuje problematičnost toho, co známe jako společnou zahraniční (a bezpečnostní) politiku EU. Čistým řešením by bylo, pokud nějaký stát dojde k názoru, že jeho velvyslanectví v Izraeli má být v hlavním městě hostitelské země (rozuměj: v Jeruzalémě), pak to prostě udělá a po dohodě s hostitelskou zemí tam ZÚ zřídí. Nynější „salámová metoda“ je možná chvályhodná, ale současně má příchuť neblaze známé „omezené suverenity“.

Přiznejme si: ambasádu v Jeruzalémě nemáme také proto, že si to nepřeje Brusel. (Je to podobné, jako když si dospělý muž nemůže vzít milovanou dospělou ženu, protože si to nepřeje jeho matka.)

ŠOKUJÍCÍ INFORMACE NA WEBU MZV

V rámci přípravy tohoto textu jsem  navštívil internetové stránky Černínského paláce – a byl jsem zděšen. Nejprve nezbytný screenshot článku, který o zřízení pobočky velvyslanectví informuje:

... zdroj: Web MZV ČR

Všimněme si dvou věcí. Tolik oslavovaná jeruzalémská pobočka bude vlastně pouhou „úřadovnou“. Budiž. Co ale považuji za neuvěřitelné, je obsaženo v textu zvýrazněném modře. Z něj vyplývá, že  Česká republika uznává jako hlavní město Izraele nikoli Jeruzalém, ale Tel Aviv.  Mají-li Češi v Izraeli problém s doklady , musí nyní ho hlavního města, tedy do Tel Avivu, a až bude úřadovna fungovat, budou moci i do Jeruzaléma.

Co si o tom myslet? To si říkáme přátelé Izraele? Musím dát plně za pravdu dalšímu diskutujícímu pod článkem Daniela Haslingera. Mohu-li Martina Brauna citovat poněkud volněji, máme tu další ukázku toho, jak moc česká politická reprezentace usiluje o „Řád kličkujícího zajíce“.

Toto všechno jsou důvody, proč nad otevřením zmíněné diplomatické „úřadovny“ zase tolik nejásám.  Jásat budu, až se dozvím, že Česká republika otevřela svůj zastupitelský úřad v izraelském hlavním městě Jeruzalémě.

-----------------------------

AKTUALIZACE

Černínský palác změnil původní větu o tom, že hlavním městem Izraele je Tel Aviv. Upravená zpráva má tuto podobu:

... zdroj: Web MZV ČR