Na okraj debaty o "cyklofašistech"

Princip je zřejmý. Dokud žil Robinson na ostrově sám, platila pro něj jiná pravidla, než když se k němu přidružil Pátek. Jakmile je nás na daném prostoru víc, musí být stanoveny zásady soužití.

V rodině (tj. v bytě – jiná pravidla si stanovují sami pro sebe single, jiná manželé bez dětí, jiná manželé s dětmi apod.), v obci, ve státě, na planetě. V obci pak na silnici, na chodníku. Vlastně všude.

V současné době můžeme pozorovat jev, kterému říkám  "A" není rovno "B", přesněji  "B" nestíhá "A“. Jsme „masírováni“ trendem mít víc a víc aut. OK.  Aut tedy přibývá. A parkoviště? Ta zůstávají mnohdy na kapacitě z doby komunismu (tím myslím režim, nikoli nějakou společenskou epochu dle marxisticko-leninských politologických fantasmagorií), což platí o sídlištích.

Případně, ve starých čtvrtích měst, nejsou parkoviště žádná. A tak se parkuje všude – včetně chodníků.

Nerovnice je jasná. "A" (počet aut) je o několik „koňských délek“ před "B" (počet parkovišť pro rezidenty a jejich návštěvníky). Co to v praxi znamená vidíme dnes a denně kolem sebe.

Toto je jedna stránka věci, která s cyklistikou, o niž se na blogu iDNES vedla diskuse (Barák – Kielbergerová – Trčálek – Horner, snad jsem někoho nepřehlédl), souvisí jen nepřímo. Snad jen tak, že jak přibývá aut, přibývá i jízdních kol. Vytvořily se tři poměrně silné „komunity“ - řidiči, cyklisté, chodci. Tím se dostáváme k principu vztahu Robinson – Pátek.

Veškerá pravidla, včetně dopravních, by měla sloužit k tomu, abychom mohli vzájemně fungovat v civilizované koexistenci: v našem tématu na silnici, na cyklostezce, na chodníku.

Proto je nesmyslné volat po pravidlech, jejichž nedodržování nelze prokazatelně dokázat. Byla-li by stanovena minimální vzdálenost 150 cm mezi automobilem a cyklistou  (při předjíždění), pak se musím ptát, kdo a jak to bude měřit? Jistě, když automobil cyklistu srazí, je zřejmé, že odstup byl nulový (ne vždy je ale na vině řidič automobilu). Co ale  v případě, že auto bude předjíždět ve vzdálenosti 110 cm, cyklista si zapíše SPZ, vše udá na policii – a jak ta to má vyřešit? Řidič bude trvat na tom, že podle jeho odhadu (pokud nemá speciální měřič vzdálenosti, jakými jsou vybaveny některé „smart-cars“) míjel cyklistu ve vzdálenost 160 cm, cyklista bude tvrdit, že řidič „jel moc blízko“ - a kde jsou věrohodné důkazy?

K čemu pak je takové pravidlo?

Že ho mají jinde? Troufnu si tvrdit, že tam, kde by ho možná ani nepotřebovali. Plně souhlasím s názorem Viléma Baráka („Nepodléhejme bicyklismu. …“; blog iDNES 24/7), který napsal:

• Tak jako ve většině případů, namyšlené srovnávání s jinými zeměmi není na místě. Jiná pravidla mohou v jiné zemi platit jen a právě proto, že na daném místě nežijí Češi nebo tam nejsou zastoupeni v dostatečném počtu, aby si vytvořili vlastní „no-go zónu“.

Tím je řečeno ne-li vše, tak mnohé. Pravidla jsou jedna věc a chování a uvažování členů té které společnosti věc druhá.

Nevím proč to tak je, ale mnoho Čechů když usedne za volant či řídítka, jako by se stali jinými lidmi. Někdy se jim v nadsázce říká bezmozkovití. Náhle tu máme skupinu sobců, jájínků, arogantních individuí, spěchačů, amatérských závodníků a dokazovačů si (čeho ale?), zakomplexovaných magorů. Žertem říkám, že mozek nechali v kufru auta či v cyklistickém batohu.

Byl jsem svědkem jízdy jinak inteligentního člověka, který se za volantem začal chovat tak, že mu jeho žena musela s údivem říci:

• No Pepane, co blbneš?
• Ale, prosím tě.

Chci tím vyjádřit obavu, že pokud bude žít mezi námi takovýto druh lidí, ani sebelepší pravidla nám nepomohou - oni je budou s gustem porušovat (a policie nemůže být všude).

Projel jsem spoustu kilometrů na kole v Německu – a nikdy jsem se tam necítil ohrožen. Totéž se týká Kanady a cest autem na sedadle spolujezdce. Země je to rozsáhlá, vzdálenosti značné, ujetých kilometrů nepočítaně. Nikdo si nepotřeboval nic dokazovat, na dálnicích Ontaria byly všechny pruhy plné – a všichni jeli způsobně. Bezpečně. Opravdová pohoda.

Víte, kdy jsem pocítil strach? Když jsme po přistání na Ruzyni jeli autem – a po odbočení z Pražského okruhu pokračovali silnicí K Barrandovu k Jižní spojce. Vysvětlit to nedokážu, ale ten pocit nikdy nezapomenu.

Je to cosi jako zvláštní atmosféra v té které společnosti. Buď převažuje dobrá vůle, vzájemný respekt, zdravý rozum – nebo opak těchto hodnot. Buď se společnost chová – a opět mluvím o dopravě – většinově gentlemansky, nebo naopak.

Co tedy?

Je to v lidech. V každém z nás. Hodně o našem charakteru napoví naše chování poté, co usedneme za volant či za řídítka. Někdy si říkám: ještě že se jako mnozí účastníci silničního provozu nechovají piloti dopravních letadel. Naše řady by značně prořídly.