Vidíme to jinak, pane prezidente

Palestinskoarabská propaganda ráda šermuje souborem map, které mají dokumentovat, jak se území „arabské Palestiny“ stále více zmenšuje. Naposledy tuto kolekci vytáhl prezident autonomie Mahmúd Abbáa na zasedání Arabské ligy.

Bylo to 1. února v Káhiře, kde Arabové odmítli Trumpův mírový plán. Soubor map v rukou prezidenta Abbáse je k vidění na tomto   FOTOODKAZU.

Při zběžném pohledu, pokud se neřekne ono příslovečné B, to skutečné vypadá tak, že palestinským Arabům mnoho místa k žití nezbývá. Ve skutečnosti je to ovšem poněkud jinak. Aneb lze nabídnout odlišný výklad.

Především je třeba připomenout, že po první světové válce získala vítězná Británie Palestinu jako mandátní území Společnosti národů. Jedním z důvodů, proč SN Palestinu Británii svěřila, byla realizace tzv. Balfourovy deklarace neboli zřízení národní domoviny židovského lidu na palestinském teritoriu.

Přitom je třeba mít na mysli věc dávno zapomenutou. Že součástí britský mandát Palestina bylo nejen území mezi řekou Jordánem a Středozemním mořem, ale také území na východ od řeky Jordánu.

Původní mandát tedy zahrnoval dnešní Izrael, území Palestinské autonomie (oblast A dle Dohod z Oslo) , oblasti B a C (dle téže dohody) a dnešní Jordánsko.

K prvnímu zmenšení národní židovské domoviny došlo v roce 1922, kdy Britové rozdělili oněch 100% na dvě teritoria: východní Zajordánsko (77% původního mandátu) a západní Palestinu (23%).

Židům byla pro jejich národní domovinu vyčleněna pouze Palestina, tedy 23% původního mandátu. Nazvěme ji pro lepší orientaci Palestinou historickou.

K dalšímu zmenšení území určeného pro Židy došlo v roce 1947 v rámci plánu na rozdělení historické Palestiny na židovský a arabský stát. Židům zbyl  z původních 100% v podstatě zlomek, necelých 13%. A tak by tomu také bylo i do budoucna, kdyby Arabové onen plán na rozdělení neodmítli a nerozhodli se řešit situaci silou. Ve snaze získat pro sebe celou historickou Palestinu (100% Arabové, 0% Židé). Nově vzniklý Stát Izrael vojensky napadli, ovšem jejich záměr nevyšel – byli poraženi. Po podepsání příměří a vytyčení linie příměří Izrael teritoriálně získal.

Nebyl to ovšem zisk nikterak ohromující, území státu se zvětšilo na něco přes 17% původního mandátu. V této podobě byl Izrael také mezinárodně uznán, stejně tak jako svět akceptoval skutečnost, že další části historické Palestiny získali Arabové. Předjordánsko (Západní břeh) bylo připojeno k Zajordánsku, čímž vzniklo Jordánsko. Pásmo Gazy se dostalo pod kontrolu Egypta.

Další územní změny nastaly po válce z června 1967 a v pozdějším období (připojení části Golan k izraelskému státu z bezpečnostní důvodů a sjednocení Jeruzaléma).

V současné době je v Izraeli na stole připojení osad vzniklých na historickém území Judeje a Samaří (Západní břeh), jakož i k připojení Jordánského údolí k Izraeli (opět z bezpečnostních důvodů). Tyto záležitosti jsou ale teprve v jednání, takže je pro tuto chvíli ponechme stranou.

Podstatné je něco jiného: současné izraelské území, tedy to z hranic před válkou 1967 s připojenými Golanskými výšinami a po sjednocení Jeruzaléma nepředstavuje ani 20% původního britského mandátu, na kterém měla být vybudována židovská národní domovina (dnes Stát Izrael).

Jestliže tedy palestinští Arabové v čele s Abbásem mávají souborem map uvedeným v obrázku 1, druhá strana může mávat zase jinými mapami a jinými procenty. Je na každém z nás, jaké historické interpretaci dá přednost.