Toto „stanovisko ke dni“ je proturecké a rozhodně ne prokurdské. Nic proti, každý máme (měli bychom mít) právo na politické sympatie či antipatie ke komukoli. Jen bychom přitom neměli přehlížet jisté okolnosti.
JW připomíná, že Kurdové nejsou jednotní. „ ... jsou mezi nimi jak islamisté, tak marxisté, někteří jsou i teroristé, jistě mnozí jsou prozápadní, ale s demokracií nikdy do styku nepřišli.“ K té poslední části předchozí věty: jak by mohli, když žili a žijí v nedemokratických režimech. Tím ovšem JW chtě nechtě přiznává, že ani Turecko není demokratickým státem. To Turecko, na jehož stranu se v článku nepokrytě staví: jde přece o „našeho spojence v NATO a klíčového partnera“.
Kromě toho: „Turecko je země mimořádně strategicky významná s téměř devadesáti milióny obyvatel, jejíž stabilita je zásadní pro Evropu i Blízký východ.“
Pravda. Právě proto bychom měli mít na zřeteli, kdo v čele té země stojí a jakou politiku praktikuje. Záleží-li nám na stabilitě Turecka (a regionu), pak bychom se měli obávat prezidenta Erdogana, jeho slov a činů. Jeho pokrytectví, mocenské arogance. Toho, jak bez skrupulí aplikuje do vlastní mezinárodní politiky obsah rčení „Quod licet Iovi ...“
Prezident Erdogan působí jako politik paranoidně. Díky jeho chorobné podezíravosti byly po pokusu o převrat proti němu (2016) tisíce lidí vyhozeny z práce, tisíce uvězněny. Scénář represí je jednoduchý. Erdoganův režim a jeho justice obvinily z přípravy puče Fethullaha Gülena – a každý, kdo obdržel cejch (právem či neprávem) Gülenova spojence, sympatizanta či následovníka se stal terčem pronásledování. V lepším případě přišel o pracovní či služební místo, v horším skončil za mřížemi. Vnucuje se paralela s peklem, které za protektorátu provázelo tzv. schvalování atentátu.
Další projev Erdoganovy paranoie: co Kurd, to terorista (zjednodušeně pojato). Touto tezí si turecký prezident zdůvodní jakoukoli politiku – to on rozhodne o tom, že na severu sousední země vznikne jakási „bezpečnostní zóna“, on určí, na kterém břehu Eufratu sousední země smí či nesmí působit kurdské milice. A předpokládá, že jeho politika bude akceptována.
Zde jeden citát z textu JW: „Proto je velmi podivné, že Evropa, včetně naší země, se tak kategoricky staví proti vojenské akci našeho spojence v NATO.“ Podivné či děsivé je spíše to, že se JW tak nekriticky staví na stranu Turecka, které sice je naším spojencem v Severoatlantické smluvní organizaci, ovšem jeho nejvyšší představitel je podporovatelem terorismu: nikoli samozřejmě kurdského, ale arabského, protiizraelského.
V obranné válce Izraele s teroristickou organizaci Hamas stojí Erdogan nepokrytě na straně Hamasu; tvrdí, že to, co Turecko dělá či dělalo na severu Sýrie nebo v Iráku je motivováno bojem proti teroristům, zhusta ovšem domnělým; když ale totéž dělá Izrael (bojuje se skutečnými teroristy v Pásmu Gazy), tvrdě jej za to kritizuje. A je to Erdoganův režim, kdo destabilizoval křehkou politickou rovnováhu v oblasti: svojí vyhrocenou protiizraelskou politikou rozklížil turecko-izraelské strategické spojenectví.
Netřeba také zapomínat na to, že Erdogan nemůže přijít na jméno egyptskému prezidentu Sisimu, a to proto, že zbavil moci Mursího, který usiloval o zavlečení Egypta do spárů islamismu. Už to by mělo být varováním, na čí straně Erdogan stojí. Islamistu Mursího nazval bratrem, Sisiho pučistou. (Vrána k vráně sedá.)
Ano, Turecko je země mimořádně strategicky významná, ovšem stojí-li v jejím čele někdo jako Erdogan, je třeba být nanejvýš obezřetný.
Jordánsko má také na svém území statisíce syrských uprchlíků, ale arogantně a agresivně jako Ankara se nechová.
Nedovedu si představit, čeho bychom byli ze strany Turecka svědky, kdyby skuteční kurdští teroristé, třeba milice PKK operující na severu Sýrie, zasypaly jih Turecka tisíci raketami (jako Hamas a spol. jih Izraele).
JW napsal: „Izrael bombarduje cíle na syrském území zcela podle svého uvážení ... .“ Takto napsáno, jde, řečeno „po klausovsku“, o opravdu zlou větičku. Vytváří falešný dojem, že Izrael je věrolomný a svévolný agresor. Aby takovou (tj. zlou) tato věta nebyla, slušelo by se dodat, jaké cíle Izrael v Sýrii bombarduje a proč tak činí. Nevěřím, že by to lidé v Institutu VK nevěděli.
Netvrdím, že JW nemá ve svém pohledu na turecké vojenské angažmá v Sýrii v tom či onom ohledu pravdu. Jen bych si přál, abychom pro vidinu lesa nepřehlédli jednotlivé stromy, tedy v případě Turecka abych nepřehlédli nepřijatelné „detaily“ Erdoganovy politiky.
A na závěr: Turecký vpád do Sýrie neodsoudila pouze „Evropa včetně naší země“, ale také řada dalších států v regionu Blízkého východu a v zámoří. Namátkou: Austrálie, Kanada ,Indie, Alžírsko, Arménie, Bahrajn, Egypt, Irák, Izrael, Jordánsko, Libanon. Saúdská Arábie, Emiráty a jasnou většinou i Arabská liga.
Naproti tomu Turky podpořil Pákistán, ta ze dvou vlád v Libyi, kterou uznává OSN, Katar a členské země Turkické rady – vedle Turecka Kazachstán, Kyrgyzstán a Uzbekistán (a také dvě pozorovatelské země: Turkmenistán a Orbánovo Maďarsko) a rovněž, jak jinak, teroristická organizace Hamas.
Porozumění pro operaci „Peace Spring“ vyjádřil také Institut Václava Klause (chápu-li správně zmíněný článek JW). Inu, každý máme trochu jiný úhel pohledu.