Paradox? Jeden z největších.
Na Jom kipur roku 1973 občanského letopočtu zaútočily armády Egypta a Sýrie spolu se svými spojenci na dvou frontách na izraelská postavení – na Sinaji podél Suezského průplavu a na Golanských výšinách.
Bylo to podruhé v nedlouhé historii moderní židovské republiky, kdy jí šlo o holou existenci. Poprvé v okamžiku jejího zrodu - v květnu 1948; podruhé v říjnu 1973.
Dnes víme to, co jsme v prvních dnech jomkipurské války netušili: že podlý útok v čase pro Židy nejposvátnějším Izrael ustál, ba vojensky zvítězil, byť za cenu obrovských obětí. Že na izraelské straně došlo k fatální chybě v úsudku, především na straně zpravodajských služeb v oblasti vyhodnocení blížícího se nebezpečí.
Kromě toho: také na straně nepřátel Izraele došlo k chybě v úsudku. Podlehli iluzi, že Izrael je možné vojensky porazit.
Navzdory nepříznivým okolnostem ukázali Izraelci nebetyčnou sílu ducha. Byli s to nejen se ubránit, ale převzít iniciativu – a nebýt mezinárodního tlaku, dokázali by se v Egyptě dostat hodně daleko na západ od Suezského průplavu a na syrské frontě by jistojistě dobyli Damašek.
Pro egyptského prezidenta Anwara Sadata byl průběh války lekcí, která ho o čtyři roky později přivedla do Jeruzaléma a vyústila do podepsání mírové smlouvy mezi oběma zeměmi. Pochopil, že výše zmíněná iluze byla pouhou iluzí. Naproti tomu vládci v Damašku se z porážky ve třiasedmdesátém nepoučili a setrvávají ve vztahu k Izraeli na nesmiřitelné pozici. K vlastní škodě.
•
FOTOODKAZ
Jeden z izraelských památníků padlým v jomkipurské válce. V Tel Saki na Golanských výšinách. Pro zobrazení klikněte ZDE