Postojem USA, které od dohody odstoupily, a následně ostatních signatářských zemí, jež nedokázaly Teheránu pomoci tím, že by našly mechanismus k obejití amerických sankcí. Kdo chce, ať tomu věří.
Kdo má pochybnosti, tomu mohu nabídnout jeden příklad, jakou hodnotu mají íránské sliby.
V květnu Írán „ohromil“ sportovní svět. V dopise šéfovi Mezinárodní judistické federace Mariu Viznerovi oznámil, že jeho olympijský výbor i svaz juda bude plně respektovat Olympijskou chartu a její nediskriminační principy.
Zaznamenal jsem tu zprávu a přestože byla v médiích hodnocena jako historická, na blog jsem ji nedal. Cosi mi říkalo: vyčkej času. Prostě jsem Íráncům nevěřil. Proč najednou taková změna?
Před závorku je zapotřebí vytknout toto: náš svět je natolik zvrácený, že se raduje z toho, co by mělo být naprosto samozřejmé. Buď daný režim respektuje Olympijskou chartu a pak se může účastnit OH, anebo ji nerespektuje – a pak by měl být z olympijských soutěží vyloučen. (Totéž platí i pro ostatní mezinárodní klání.) Nic mezi tím.
Jenomže – ono to tak není.
Asi nejmarkantněji je zvrácená protiizraelská politika Íránu patrná právě v judu. Obě země jsou v tomto sportu silné – a tak se čas od času stane, že los nebo pavouk svede jejich reprezentanty ke vzájemnému duelu. Ovšem pouze „papírově“: v takovýchto případech Íránci proti Izraelcům nikdy nenastoupí, i kdyby je to mělo stát zlatou medaili. Není až tak podstatné, jak se ze vzájemného měření sil vylžou – obvykle se objeví náhlé a podezřelé zranění. Podstatné je, že se to děje s železnou pravidelností.
Nejde ale o pouhý boj na tatami, pro Íránce je nepřijatelné také společné pózování na stupních vítězů. Svědky jsme toho byli letos v únoru na grandslamu v Paříži. Izraelec Muki vyhrál stříbro, Íránec Mollaei bronz. Podíváme-li se ale na webu Mezinárodní federace juda na společnou fotografii „na bedně“, najdeme tam pouze tři sportovce (ačkoli tam mají stát čtyři: v judu se udělují vždy dvě třetí místa). Íránský judista chybí. Raději fingoval nemoc, než aby se postavil vedle sportovce z nenáviděného Izraele.
Budiž připsáno ke cti Mezinárodní federaci juda a jejímu prezidentovi Mariu Viznerovi, že se snaží tuto hanebnost zvrátit. Několik kol rozhovorů s íránskou stranou vyústilo ve zmíněný dopis, který, ač Izrael nejmenuje, byl všeobecně interpretován tak, že Íránci se budou napříště chovat normálně – nebudou se zápasům s Izraelci cíleně vyhýbat, bojkotovat je z politických důvodů a tím pošlapávat všechny principy férového soutěžení. (Dlužno dodat, že tuto odpornou praktiku uplatňují i jiné muslimské země, dnes je ale naším tématem Írán.) Dopis obsahující tento slib adresovaný Mariu Viznerovi a v kopii šéfovi Mezinárodního olympijského výboru Thomasi Bachovi podepsali dva prezidenti: íránského olympijského výboru Salehi Amiri a tamní federace juda Miresmaeli. Že íránský slib bylo možné vztáhnout na Izrael bylo vcelku logicky zdůvodněno tím, že vůči žádné jiné zemi se Íránci oním hanebným způsobem nechovali.
Jak se ale ukázalo, Íránci slibují a blázni se radují. Interpretace, že se tento slib týká Izraele, byla mylná. Jeden ze spoluautorů dopisu, prezident Íránského olympijského výboru Íránu Salehi Amiri, podle zpráv izraelských médií ze 7. července nenechal nikoho na pochybách, jak se věci mají. „Vyhnout se na soutěžích sportovcům sionistického režimu (tak Íránci nazývají Izrael – LS) je pro muslimský svět otázkou principu. Chovají se tak sportovci z dvaceti zemí.“ Dodal, že tento postoj je v souladu s politikou íránského režimu – a z tohoto důvodu Íránci se sportovci sionistického režimu nesoutěží.
Toto vyjádření poskytl stejný představitel, který předtím vysoké činitele mezinárodního sportu písemně ujistil o tom, že Írán bude dodržovat Olympijskou charty včetně odmítnutí diskriminačních praktik.
Zbývá závěrečné konstatování. Nemůžeme-li odpovědným osobám íránského režimu věřit to, co slíbily ve sportu, jak se můžeme spolehnout na to, že dodrží závazky v oblasti neskonale závažnější – ve svém nukleárním programu? Nijak.
Výše uvedené je jedním z důvodů, proč představitelům íránského islámského režimu nevěřím. Je zapotřebí dodávat víc?