Poprvé v novém bytě

Staroměstské náměstí je rozměrově stále stejné. Zato lidí jako by přibývalo. Rok od roku, advent co advent, víc a víc. Vydat se tam v sobotu odpoledne na vánoční trhy? Nejlepší způsob, proč zažít pochybovat o smyslu svátků.

Je to šílené, slyšíme ze všech stran. Davy návštěvníků tvoří několik proudů. V našem směru, v protisměru, ze strany. Do toho zezadu u radnice koňské povozy. Jazyků jako na Babylonské věži, u stánků fronty, o výši cen nemluvě. Stovky lidí u orloje. Chcete si udělat rychlý snímek – a rodina už je neznámo kde, odnášená záplavou těl.

Atmosféra sama o sobě, bez té lidské masy, okouzlující, vánoční strom nádherný, pochutiny lahodné. Ale čeho je moc, toho je příliš. Jste rádi, když konečně míříte z toho kotle ven. O tichém adventním rozjímání si můžeme nechat jen zdát.

Praha, vánoční trhy 2018. Foto zde i níže autor článku.

Řeknete: proč tam tedy chodíte, když je to tak děsivé? Jednoduchá odpověď: zvyk, tradice, zvědavost, neodbytná touha. Člověk dělá spoustu věcí, o nichž ví, že z nich nebude mít jenom potěšení. Například jezdí po dálnici D1. Když musíš, tak musíš.

Cestou zpět říká vnučka (20) v tramvaji mně a mé ženě: „Až vystoupíme u rodičů, pojedeme hned.“ Čímž je myšleno, že přestoupíme před domem do auta a zamíříme rovnou do jejich bytu. V něm si budují se svým chlapcem nový domov.

Pro nás je to premiéra. Takové pozvání se neodmítá.

Dům byl nedávno postaven, je to patrné na první pohled. Vše září a voní novotou. Byt je zařízen skromně – ale na první dojem sympaticky, vkusně, střízlivě. Když se někde hned po otevření dveří cítíte mezi stěnami jako doma, je to dobré znamení. Ano, tady bydlí láska.

Dali jsme si dobrý černý čaj na zahřátí a nechali si o novém hnízdu vyprávět. Myšlenkami se mi honilo oněch dvacet let s Niki. Od kočárku, přes školku, základku - dál a dál. Kolik koutů Prahy jsme poznali. Do klidu botanické zahrady pod Karlákem jsme ji vozili na spaní, na Pražském hradě se učila chodit – v Královské zahradě, na třetím nádvoří. Těch míst je bezpočet: Vítkov, Parukářka, Petřín, Vyšehrad, později Grébovka.

A teď tu stojí dvacetiletá studentka, které moc záleželo na tom, abychom jejich nový byt navštívili.

Když se naplnil čas a chystali jsme se k odchodu, objala mě a řekla: „Já jsem tak ráda, že vás mám.“ Slova, která mají tu nejvyšší hodnotu. Políbil jsem ji do vlasů – a věděl, že toto je můj nejkrásnější okamžik celého adventu. Vlastně druhý nejkrásnější. Před několika dny přišel náš jedenáctiletý vnuk Tom, kterého vidíme prakticky každý všední den, čili nejsme si tak vzácní, já seděl u psacího stolu, on mi dal ruku kolem ramen a řekl: „Mám tě rád.“

Tato slova a ty zdánlivě nejprostší dárky od nich – to je něco, čeho si vážím víc než čeho jiného. Když mi Tom přinese z venku spadlou šišku nebo z výletu kamínek, má obojí cenu zlata. Niki mi dala na cestu k jejím rodičům, ke jsme byli na návštěvě,  jednorázový kelímek s víčkem; obvykle se používají na kávu z automatu. Nalila mi do něj horký čaj.

„Já jsem na tyhlety věci úplně ulítlá,“ přiznala se.

„A kde to kupuješ?“

„V prodejně Flying Tiger. Znáš ji?“

„Ano, když jsme šli dnes z obchodního domu Van Graaf na Václaváku, tak byl hned vedle.“

„Jo, to je on.“

Normálně bych ten kelímek po použití hodil do koše. Tento jsem ale vymyl a odvezl si ho domů. Jako trofej. Ne kvůli nápisu AMERICANO, ale proto, že je od Niki.