Mezi námi blogery

Ivo Cerman napsal v diskusi pod svým článkem „Nejenom Lány! Statky prvorepublikových agrárníků“ (24/11) jedno důležité vysvětlení, k němuž bych se chtěl vyjádřit.

Nejprve citát:

• Dopisoval jsem to v rychlosti, náš Pepa dnes slaví narozeniny, odcházeli jsme zrovna na oslavu a já to doklepával v posledních sekundách … tak se čtenářům omlouvám za překlepy, už je to opraveno.

Kolikrát se do podobné situace dostal každý z nás!

Blogeři mají tu nevýhodu, že nepíší kdesi v redakci, ale obvykle ve svém bytě – často za plného domácího provozu. Ne vždy je možné zakázat členům rodiny s námi komunikovat, abychom se mohli soustředit a nedělali chyby.

To je jedna stránka věci.

Pak je tu otázka času. Před námi je jiný program, který může trvat dlouhé hodiny – a my se snažíme dopsat článek ještě předtím, než odejdeme (zkušenost pana Cermana). Protože když už jsme začali, chceme dílo dokončit a zveřejnit co nejdříve – ne až kdoví kdy večer, případně  druhý den ráno.

Variant téhož je bezpočet. Chyb, stylistických či gramatických, pak ovšem taktéž.

Nechci toto téma dále rozvíjet, snad mi ostatní blogeři rozumějí. Spíše bych se přimlouval za nezbytnou míru tolerance. Ne vždy jsme pány svého času, ne vždy píšeme v takové časové pohodě a klidné atmosféře, jak bychom si přáli – své by k tomu mohli/mohly napsat ti/ty, kdo mají kolem sebe malé děti. Snad se nemýlím.

Lze jistě namítnout: když nemáš čas, tak s článkem nezačínej. Co k tomu říci. Sotva při čem jiném běží hodiny tak rychle jako při psaní. Odhad říká, že to stihneme – a najednou zbývá deset minut do odjezdu autobusu a my ještě nemáme sbaleno.

Dostal jsem se do podobné situace nesčíslněkrát. Nelze jinak. Protože „když musíš, tak musíš“.

Myslím, že je to noční můra pro všechny, komu záleží na tom, aby jeho články měly hlavu a patu. Mám pravdu?