Rostou! Jen vědět kde

A když to víte, najdete. Tak jako my dnes, 11. září. Po několika měsících jsme se vydali do Krušných hor. Nečekali jsme zázraky – a ani se nekonaly. Přesto jsme neodešli s prázdnou.

Vyprahlý, vysušený les. A ještě k tomu zdevastovaný po těžbě. Vyjeli jsme se ženou vlakem po snídani. Nádherný den. Slunečný, klidný, plný naděje.

Trmácíme se lesem asi půl hodiny - a ani prašivka. Tu lokalitu známe stejně dobře jako vlastní byt. Na ta místa jezdíme léta, ale ještě nikdy se nestalo, že bychom nenašli vůbec nic. A co dnes?

Míříme k místu, kde je celoročně vlhko. Vyvěrá tam podzemní zdroj vody a po několika desítkách metrů se ztrácí v půdě. Na jeho okraji je místo, kterému říkáme Kozákov. Netřeba vysvětlovat proč, vždycky tam nějaké houby téhož slovního základu najdeme.

Tentokrát je ovšem sucho i zde. Tam, kde jinde potřebume holínky, přešli jsme po suchu s běžnou obuví. Přesto se tam ale nějaká vlhkost udržela – a to nás zachránilo.

Nejprve se objevil první, pak druhý, třetí, další. Za půl hodiny devatenáct kozáků. Spokojenost. Původně jsme plánovali být v lese něco přes tři hodiny (byli jsme vázáni jízdním řádem), takto jsme to ale „odpískali“ podstatně dříve. Šance, že by v suché části lesa něco rostlo byla nulová.

„Kde jste to našli?,“ ptá se starší dáma na nádraží, když jsem si z automatu vymačkával kakaový nápoj. „To až uvidí manžel, tak se zblázní.“ Nezbláznil se, ale údiv byl nestrojený, upřímný. „My do těchto lesů chodíme často – a nic.“ Nu což.

Podobných obdivovatelů jsme cestou domů potkali bezpočet. Někteří si dokonce mysleli, že máme v košíku houby umělé. Tak to zase ne. Chutnaly znamenitě.

•

... v Kozákově. Pohled, který působí radost. (Foto zde i níže: Autor článku)

... hlavička ukrytá v zeleni. Nádhera.

... a další

... když jeden nestačí

... co je doma, to se počítá

... než jsem stačil článek napsat, byla smaženice na talíři