Ohlédnutí za berlínskou tragédií

Jaký máte pocit, když uděláte chybu? Asi zbytečná otázka. Jak kdo. Pokud nepatříme do nadutého klanu Neomylných, chyby mrzí. Hodně mrzí.

Oznámení autora blogu

Vážení návštěvníci: každý můj článek bez výjimky má otevřenou diskusi. Pokud se diskuse nezobrazuje, jde o technickou závadu, kterou nemohu jakkoli ovlivnit. V žádném případě nejde z mé strany o záměr. Děkuji za pozornost. L. S.

Jaké asi pocity musela zažívat Lonah Chemtai Salpeterová v neděli (12/8) večer, poslední den atletické části premiérových Evropských šampionátů? Ve středu získala pro svoji (novou) zemi (Izrael) historické evropské zlato na dráze. V běhu na 10 tisíc metrů, který skončil jejím fantastickým triumfem.

A  o čtyři dny později, v závěru běhu na poloviční trati uvěřila tomu, že do Jeruzaléma přiveze druhou medaili. Přitom se ovšem dopustila chyby. Z hlediska sportovního profesionála chyby šokující, neskutečné, neuvěřitelné, nepochopitelné, stupidní.

Řečeno knižně: v tom okamžiku zazvonil zvonec – a pohádce o stříbrné medaili byl konec. Ten zvonec ohlašoval, že závodnice vbíhají do posledního kola, zatímco Salpeterová si z důvodu, o němž je zbytečné spekulovat myslela, že už je v cíli. Prostě – zazmatkovala, udělala chybu. Velkou životní chybu, která ji připravila o medaili (jak se to v té chvíli všem jevilo). Chybu, o které hovoří celý atletický svět, chybu, která vejde do učebnic atletiky jako odstrašující příklad.

Ačkoli znovu začala finišovat a do cíle doběhla v novém izraelském rekordu 15:01,00 min a na čtvrtém místě, nebylo jí to nic platné, protože posléze byla diskvalifikována za prohřešek v úvodní části závodu (vybočení z dráhy). Nakonec – kdo ví - se to celé může jevit tak, že kdyby si regulérně doběhla dejme tomu pro stříbro a pak o něj kvůli zmíněnému porušení pravidel přišla, prožila by možná větší trauma než takto, kdy po doběhu klesla do trávy a hořce plakala. Však jsme to mnozí viděli.

Prostě: život není černobílý. Zato je plný paradoxů: tam, kde prožila životní triumf a dosáhla vrcholu ve své dosavadní kariéře, zažila pád, zklamání a tak trochu i ostudu. Jednou jsi nahoře, jednou dole.

Poučení. Chyby děláme všichni, byť ne takto fatální, o kterých mluví celá globální vesnice. Chyby všeho druhu, den co den. Býváme z nich roztrpčeni, občas bychom se hanbou či vzteky raději neviděli. Snad nám může být jistou posilou to, že v tom nejsme sami. Že stejné lidské chyby dělají i velikáni (ve svých oborech) tohoto světa – a také se s tím musí naučit žít. Stejně jako každý z nás s následky chyb vlastních. Protože „errare humanum est“ - chybovati lidské jest.

Nejpodstatnější na tom všem je, abychom našimi chybami trpěli pouze my, nikoli nevinní kolem nás (jak tomu zhusta bývá).