Jak jsem nebyl radostí bez sebe

Opakovaně jsem byl dotázán, naposledy v úterý 16. ledna, na následující věc. Zda jsem stále radostí bez sebe, že volby ve Francii vyhrál loni v květnu Macron a ne Le Penová.  

Otázka byla položena, jak již uvedeno ne pouze jednou, v diskusi pod mými články na Neviditelném psu. Kde se tu vzala? Jako „reakce na reakci“. Konkrétně: jako reakce na můj článek „Macron: Gratulace do noční Paříže“, který jsem napsal 7. května 2017 krátce poté, co bylo zřejmé, že novým francouzský prezidentem bude Emmanuel Macron a ne Marine Le Penová.

Byl to v té době můj jediný článek na toto téma a pokud si ho přečteme pozorně, zjistíme, že jsem sice uvítal Macronovo vítězství, ale není v něm ani náznak toho, že bych byl štěstím bez sebe. To je jenom mylná interpretace některých čtenářů (což je obecný nešvar českého internetu – neschopnost či neochota porozumět psanému textu, neschopnost vnímat ho jako celek a naopak příliš velká ochota vybírat si pouze marginální nepodstatnosti ve stylu „mrvu v oku bližního řešíme, trámu v oku vlastním si nevšímáme“). Vyjádřil jsem se tehdy poněkud jinak, přičemž hlavní teze svého textu připomenu níže.

Ještě předtím jedna zásadní poznámka. Jakkoli může mít paní Le Penová v řadě věcí pravdu (tu mají v řadě věcí i jiní politici, jejichž fanouškem nejsem – například Miloš Zeman), zásadní problém mám s tím, že paní Le Penová pochází z politické líhně, do jejíhož politického „arzenálu“ patřil i antisemitismus a neuctivé (bagatelizující) hodnocení zla tak děsivého, jakým byl holocaust. Jakkoli se zdá, že se od těchto postojů ona sama distancovala, nedůvěra z mé strany přetrvává.

Jako člověk vyznávající co nejvyšší míru názorové svobody nejsem pro tvrdý trestní postih (mám na mysli vězení) intelektuálních ubožáků, kteří zlehčují či dokonce popírají holocaust. Pokud ale někdo má ambici vládnout (přičemž vládnout znamená mít moc a určovat pravidla hry), nemůže si nárokovat moji důvěru, existuje-li obava (podezření), že u něj nebo v jeho politické formaci pro mě nepřijatelné názory na holocaust existují (mohly by existovat).

Můžete namítnout, co ještě má Marine Le Penová udělat, když se od antisemitských postojů svého otce distancovala (a rozešli se i lidsky). Nevím, co má udělat ona (snad založit jinou stranu), ale vím, co nemohu udělat já – plně jí důvěřovat. Asi jako nevěřím politikům, kteří byli do devětaosmdesátého roku v KSČ a nyní jsou aktivní v nějaké demokratické partaji. Ne že bych jako člověk vychovaný v evangelikální křesťanské rodině nevěřil v proměnu Saula v Pavla. Ale i on se setkal s podobnou nedůvěrou.

V biblické novozákonní knize Skutky svatých apoštolů čteme v deváté kapitole, že krátce poté, co se Žid Saul stal křesťanem, odešel z Damašku do Jeruzaléma a „pokoušel se přitovaryšiti k učedníkům, ale báli se ho všickni, nevěříce, by byl učedníkem“ (verš 26). Prostě člověk, který přišel do Damašku, aby z pověření nejvyššího kněze sídlícího v Jeruzalémě zatýkal židovské křesťany a přivedl je k náboženskému soudu do Jeruzaléma (židovského duchovního centra, milí palestinští Arabové), neměl v této fázi svého života důvěru všech pronásledovaných (křesťanů). Získat ji si vyžádalo určitý čas a především – on sám musel křesťany přesvědčit, že se totálně názorově proměnil, tedy činil pokání (změnil smýšlení). Klíčovou roli v tom sehrál učedník Barnabáš, který obráceného Saula uvedl do jeruzalémského křesťanského sboru – ale to je jiná kapitola.

Já jsem v tomto smyslu k podobnému závěru v případě paní Le Penové zatím nedospěl, a proto jsem přivítal vítězství Macrona. Jenomže - jak jsem ho přivítal? Byl jsem „štěstím bez sebe“? Nikoli.

Výtah z mého článku zmíněného výše:

• Otevřel jsem po osmé večerní internet a titulky světových serverů bylo možné shrnout do dvou vět: Hladké vítězství Macrona a - Evropa si s úlevou vydechla.
• Le Penová nás trochu postrašila – a nyní se vše od obav z krajnosti vrací k normálu. Při vší kritice k tomu, čeho jsme v politice EU a v Evropě vůbec svědky, a při vší úctě k dámě: Marine Le Penová není řešením. Byť jistá změna by od věci nebyla. Horovat proti EU nemá valného smyslu, usilovat o její reformu ovšem ano. Macron v roli „nového koštěte“ má příležitost. Když ji využije a „zatlačí na pilu“, pak jenom dobře.
• Emmanuel Macron je ovšem svým způsobem ne přímo velká, ale jistá neznámá. Až pomine euforie a zanikne ozvěna velkých slov, nastane čas činů. Tady bychom měli zvýšit pozornost. Jako nedávno v případě USA. Sledovali jsme první kroky Donalda Trumpa – a mnozí z nás, kdo jsme nepatřili do jeho fanklubu, byli příjemně překvapeni. Přál bych si zažít podobné pocity při sledování politiky nového prezidenta Francie.
• Nový prezident dostal velice hodnotnou hřivnu v podobě silného mandátu. Mám jediné přání: aby ji dokázal co nejlépe zhodnotit. S nadsázkou můžeme dodat, že jako investiční bankéř ví, „o čem to je“. Gratulace do Paříže: Jsme plni velkých očekávání.

Dá se z těchto vyjádření usoudit, že jsem byl 7. května 2017 pozdě večer nad Macronovým úspěchem štěstím bez sebe?

•

... ještě jako ministr hospodářství. Emmanuel Macron v jeruzalémském památníku holocaustu Yad Vašem v září  2015. (Zdroj: Web minnesotských novin StarTribune)