O čem svědčí cirkus kolem Jeruzaléma

Především o neuvěřitelném pokrytectví té části Západu, která se postavila do opozice proti rozhodnutí prezidenta Trumpa potvrdit realitu a uznat Jeruzalém jako hlavní město Státu Izrael.  

Ať na problém nahlížíme z jakékoliv strany, nedává žádný smysl politika hlásající, že Jeruzalém nemůže být hlavním městem Izraele. Nebavme se o hranicích města, ale o samotném principu. Z čeho ti, kdo Trumpovu iniciativu na Západě odmítli, vycházejí?

Vycházet mohou z jednoho jediného dokumentu: z původní rezoluce VS OSN 181/1947, podle které mandátní Palestina měla být rozdělena na arabský a židovský stát s tím, že Jeruzalém a jeho širší okolí nebude součástí ani jednoho z obou států, nýbrž jako corpus separatum bude spravováno mezinárodně.

Nechme nyní stranou, že arabským odmítnutím této rezoluce a následnou agresí arabských států proti nově vzniklému Izraeli ztratila rezoluce na významu, neboť hranice (linie příměří) se utvářely na základě výsledku první arabsko-izraelské války (1948-1949). I kdyby ustanovení o corpusu separatum mělo právní relevanci - a v tomto článku hypoteticky připusťme, že má -, nevyhneme se otázce Betléma. Toto starobylé biblické město bylo totiž také zahrnuto do teritoria corpus separatum. Pokud se tedy corpus separatum má týkat Jeruzaléma, pak současně také Betléma.

Čeho jsme ale svědky? Zatímco Jeruzalém nesmí být podle muslimů a části Západu hlavním městem Izraele, stejní lidé úplně „zapomněli“ na Betlém. Jaké je jeho současné postavení? Inu, stal se součástí Palestinské autonomie: město Betlém je správním střediskem jejího Betlémského guvernorátu. To ovšem, zdá se, nikomu nevadí. Zatímco kolem Jeruzaléma se strhl po Trumpově oznámení z 6/12 neuvěřitelný povyk, Betlém jako součást corpusu separatum je součástí zmíněné autonomie, kterou palestinští Arabové dokonce nazývají státem Palestina – a je ticho po pěšině.

Z toho plyne dvojí možný závěr. Buď je rozhodnutí o ustanovení „jeruzalémsko-betlémského“ corpusu separatum právně mrtvé, nebo se zde měří zatraceně odlišnými metry – jiným Izraelcům, pokud jde o Jeruzalém, jiným Arabům, pokud jde o Betlém.

Pikantní je také postoj českého minitsterstva zahraničí, který byl zvěřejně na webu úřadu 6/12:

Co z textu MZV plyne? Že ČR uznává za hlavní město Izraele pouze část Jeruzaléma – geograficky vzato jeho část západní. V tom případě ale nedává smysl, proč je naše ambasáda v Tel Avivu a nikoli v té části Jeruzaléma, kterou Praha uznává jako metropoli židovského státu. Zde přece není nutné čekat na žádné „výsledky jednání s klíčovými partnery v regionu a ve světě“. Pokud jsme ještě suverénní země, naším jediným partnerem v této věci je izraelská vláda - a s tou dojednat zřízení velvyslanectví ČR v Jeruzalémě nemůže představovat žádný politický problém; jde pouze o záležitosti technického rázu.

I kdybychom vzali zřetel na to, že čeká politika se drží onoho kolosálního nesmyslu, že totiž považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tj. Izraele i budoucí Palestiny, otevření ambasády v západních oblasti Jeruzaléma „není nic proti ničemu“ - bez ohledu na to, jakou konečnou podobu bude mít izraelské-arabské narovnání ve Svaté zemi.

Tak v čem je problém? Nepraktikuje Praha v této kauze podivnou dvojí hru?