Na vysvětlenou: Proč mám problém s omluvou Lidlu za odstranění křížů

Napsal jsem ve své reakci na nejnovější skandál kolem vymazání křížů reklamním týmem společnosti Lidl, že mě to jako (nedenominačního) křesťana urazilo a že omluvu Lidlu nemohu přijmout.

Je tento můj postoj vůbec křesťanský? To nechť posoudí povolanější, já se pouze pokusím osvětlit, proč jsem napsal to, co jsem napsal.

Mám velkou obavu z toho, že křesťanské odpuštění je obecně nesprávně chápáno. Jde o pořadí.

Asi jako v případě křtu. Bible učí: kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude. Nikoli obráceně.

Stejně tak se to má i s odpuštěním. Smysluplně odpustit lze někomu, kdo nejprve učiní pokání. Co to znamená? Člověk si plně uvědomuje svoji vinu, přičemž mu záleží nejen na tom, aby mu byla odpuštěna, ale stejně tak, aby se jí napříště vyvaroval a napravil vzniklou škodu (lze-li). Můj otec, když nás (sourozence) vedl v mládí tomto duchu, říkal, že pokání je vlastně změna smýšlení. O to v principu jde.

Ježíš řekl nevěstce přichycené při hříchu dvojí: 1. Ani já tě neodsuzuji. 2. Jdi – a nehřeš více. To je to podstatné. Kdyby se vše odbylo větou „1“, nebyli bychom svědky křesťanského odpuštění v celé jeho šíři.

Anebo Zacheus, výběrčí daní pro okupační správu. Když mu Ježíš zvěstoval, že chce být jeho hostem, prožil změnu smýšlení. Odpověděl: Pane, těm, které jsem oklamal při výběru daní (rozuměj: chtěl po nich víc než byli povinni dát), to vrátím čtyřnásobně.

Znovu tedy: prosba o odpuštění musí následovat po pokání, jehož součástí je obrat o 180 stupňů neboli náprava způsobeného zla.

Jak to souvisí s Lidlem?

Lidl se poté, co se dopustil one nepochopitelné zvrácenosti s odstraněním křížů a pod tlakem veřejného mínění omluvil. Takto na svém Facebooku:

Omluvu můžeme vzít na vědomí – ale nic víc. Kdyby totiž Lidl stál o naše „odpuštění“, musel by si počínat jinak:

• uznat bez výmluv, že šlo o principiální chybu (bez ohledu na to, kde reklama vznikla a kdo ji vytvořil);
• onen reklamní materiál stáhnout a nahradit jej jiným – stejným, pouze s tím rozdílem, že by santorinské svatostánky neměly amputované kříže.

Chápu, že je to problematické. Ovšem i pro Zachea byl problematický – z pohledu jeho rodinného rozpočtu – akt pokání. Připravil se o spoustu peněz.

Leč platilo tehdy a platí i dnes, že za chyby se platí. Jakou hodnotu by mělo Zacheovo pokání, kdyby řekl pouhé „Sorry“? A co by mu měli odpustit ti, které bezostyšně odřel na daních, kdyby jim nevrátil to, co si z jejich peněz nakradl?