Dva centimetry, dvě desetiny sekundy

Byla to dlouhá noc – čekání na Báru a Zuzku. Noc plná olympijského sportu, nadějí, tak trochu zklamání, radosti i smutku. Noc plná emocí.

Na sportu je spousta věcí ke kritizování. Zejména v soudobém vrcholovém. Je v něm ale spousta krásného, jedinečného, neopakovatelného.

Přiznejme si: jak často v běžném životě dochází k takové erupci emocí? 

Ve sportu musí být vítězů, ale i poražených. Jsou to spojité nádoby. Přesto těžce neseme, když náš favorit neuspěje. Ještě horší je, když neuspěje těsně. O vlásek.

Bylo tomu tak i v noci z pátku na sobotu (18-19/8) na stadionu v Riu.

Znovu jsme si mohli uvědomit, jak málo rozhoduje o obrovské radosti.Nebo o  velkém zklamání.

Dva centimetry může být délka zcela zanedbatelná, anebo naprosto zásadní. Ve finále ženského oštěpu platilo to druhé. Bára Špotáková byla v nejlepším hodu o pouhé 2 centimetry lepší než Polka Andrejczyková. Podívejme se na pravítko, jak málo to je. A přece tak hodně. Tyto dva centimetry rozhodly o tom, že (pokud se dodatečně neprokáže u některých z medailistek oštěpu doping), bude Češka Bára navždy spojena s riodejaneirským bronzem, zatímco Polka Maria vejde do análů jako ta, která v Riu zažila medailový neúspěch. Zklamání. Protože skončit těsně, ba takto těsně před branou, za níž se rozdávají olympijské vavříny a píše historie cenných kovů, je vždycky tak trochu zklamání. Protože skončit čtvrtý je sice úžasné, ale medaile je medaile.

Sotva jsme se jako Češi takto zaradovali, na čtyřstovce překážek se situace obrátila.

Budu upřímný: přál jsem Báře medaili, ale ještě víc Zuzce Hejnové. Chtěl jsem vidět její úspěch, proto jsem ponocoval (ač ten den, pro mě nabytý pracovními povinnostmi, jsem vstával kolem čtvrté ráno). Už jsem ani neměl sílu zívat, ale vydržel jsem. Protože kdo jiný by měl obětovat svůj čas když běží Češka olympijské finále, než Češi. (Nutno podotknout, že v pátek 19/8 jsem měl volný den.)

Zuzka běžela skvěle. V závěru to chvíli vypadalo, že by medaile mohla být, ale nakonec rozhodly proklaté dvě desetiny sekundy. Opět: rozdělme sekundu na deset dílků – a z nich dva dílky rozhodly o tom, že Zuzana Hejnová skončila čtvrtá. Byl jsem zklamán spolu s ní. Stejné dva dílky rozhodly o velké radosti Američanky Ashley na bronzové pozici. Jak je vše relativní.

Čtvrté místo na OH je jistě skvělé, ale třetí je lepší. A o to ve sportu vždycky jde.

Říká se, jak málo stačí k lidské radosti. Je to někdy myšleno ironicky, ale během oné olympijské noci, v níž soutěžily dvě velké české profesionálky, to platilo doslova. Stejně tak ale platí i obrácená verze: jak málo stačí k velkému roztrpčení. I když k němu paradoxně zase takový důvod není.

Zažili jsme před pár hodinami (psáno 19/8 dopoledne) radost i zklamání, obojí emoce. Ať tak či onak, patří Báře i Zuzce velká gratulace.

Neboť ony dvě byly tím klíčovým důvodem, proč vydržet u obrazovky dlouho do noci, vlastně do brzkého rána. Díky nim měli Češi komu fandit. Také díky nim patříme mezi země, které ve sportu, v tomto případě v atletice, něco znamenají.

•

... obr. 1/Bez komentáře. (Podklad: Web OH 2016.)

... obr. 2/Bez komentáře (Podklad: Web OH 2016.)