To byl zase den!

První červenec. Původně jsem se domníval, že zprávám bude dominovat Řecko. A že se budeme zabývat prvním dnem prázdnin a Dnem Kanady.

Prvního července oslavují v Kanadě státní svátek. Canada Day – výročí ustavení konfederace v roce 1867. Letos je zvláštní tím, že je tomu půl století, co byla přijata současná kanadská vlajka. Příležitost připomenout si tuto skutečnost. Pamětníci si možná vybaví, jaká vlajka reprezentovala Kanadu do roku 1964 (viz obr.).

K Řecku není co smysluplného dodat. Sledovat schizofrenní tance premiéra Tsiprase začíná být nudné a celá ta tragikomedie kolem dluhové krize poněkud únavná. Před námi je referendum, o němž se dozvídáme, že je formulováno tak komplikovaně, že prostí Řekové ani pořádně nevědí, o čem budou hlasovat. (Pomineme-li nelogičnost referenda – týká se nabídky, která už de facto neplatí.) Ovšem oni to ani vědět nepotřebují: stačí slepě poslouchat Tsiprase a hlasovat NE. Pak se podle něj stane zázrak a vše se  nějak  v dobré obrátí. Aby nejasnostem nebyl konec, do věci se ještě vloží ctihodní soudci, kteří rozhodnou, jestli referendum není čirou náhodnou neústavní. Neverending story, zdá se.

Do toho jobovka ze Sinaje. Ještě jsme se nevzpamatovali z vraždy egyptského generálního prokurátora a přišel další úder. Zatím největší teroristická akce místní odnože Islámského státu na severovýchodě poloostrova. S nejasným počtem mrtvých, ale jsou jich řádově desítky. K tomu alespoň dva hlasy z regionu. Egyptský premiér Mahlab: „Jsme ve válečném stavu.“ Myšleno s teroristickým nepřítelem. Izraelský premiér Netanjahu: „Jsme partnery Egypta v boji proti Islámskému státu, který se dostal až k našim hranicím.“

Příznačné je, že Netanjahu pronesl tato slova v jeruzalémské univerzitní nemocnici Hadasa během návštěvy zraněných Izraelců, kteří se stali obětí palestinskoarabkých teroristů v minulých dnech.

Důkaz, že teror je společným nepřítelem všech. A že Izrael, tak jako nesčíslněkrát, podává arabským sousedům ruku. Tentokrát k partnerství v boji proti společnému nepříteli.

Sinajský šok ještě nestačil odeznít a z Británie přišla zpráva o skonu Sira Nicholase Wintona. Nobelovy ceny se sice nedožil, zato požehnaných sto šesti let ano. Mohou-li andělé přijmout lidskou tvář, tak bezpochyby tu jeho. Proč by anděl nemohl mít podobu burzovního makléře, když je spojena se záchranou tolika lidských bytostí. Platí-li pro jakéhokoli zesnulého „čest jeho památce“, pak v jeho případě 669násobně. Sir Nicholas zemřel, ale jeho duch žije dál: v těch, které zachránil před nacistickým peklem a v jejich potomcích.

Andělé nás opouštějí a služebníci zla, pro něž ani teroristický Hamas není dost teroristický, se šíří jako mor. Lednici se zatím nemusíme bát otevřít, ale ranní zprávy ano. Úterý je děsivější než pondělí, ale ne zase tolik jako středa. Co přinese dnešní den? Stát se může cokoli.