O VH, Chartě 77 a (ne)statečnosti

• Dny před Vánocemi byly časem velkého vzpomínání na Václava Havla. Mnozí tak činili v dobrém, jiní, a nikoli nemnozí, ve zlém.

Ti druzí vyčítali těm prvním, že z VH dělají div ne posvátnou ikonu, o níž je  málem hřích hovořit záporně. Protože patřím k těm prvním, cítím povinnost přičinit pár slov k této celonárodní (mediální) debatě.

Američané, kteří žili v listopadu 1963 jako dospělí, říkají, že si každý pamatuje kde byl a co dělal v okamžiku dallaského atentátu na JFK. Řada Čechů si zase pamatuje co dělali, když se dozvěděli, že odešel VH. Vidím to jako dnes: scházeli jsme s rodinou ze schodů jednoho vršovického činžovního domu a chystali se na nedělní adventní procházku po stověžaté metropoli, když kdosi přišel s tou přelomovou zprávou. V tu chvíli jakoby skončila jedna éra.

Ještě nějaký čas se dařilo slušnosti ve vztahu k VH. Slova, která v  době piety pronesl jiný velký polistopadový politik, Václav Klaus, takto Havlův ideový odpůrce, působila nadějně a smířlivě. Žel, pouze působila.

Nicméně Klausovo vymezení se vůči VH mělo a má, až na výjimky („princátko z velmi bohaté rodiny“) svoji úroveň. Na rozdíl od toho, k čemu se uchýlila část podhradí. Všichni ti, pro něž je VH „Veškrna“. Všichni ti, kdo tím nejubožejším a nejpodlejším způsobem zesměšnili heslo o pravdě a lásce: kdo tyto dvě hodnoty degradovali na nadávku zkoncentrovanou do antihavlovského zaklínadla pravdoláskaři. Do něj se vejde kdokoli a cokoli.

Je to plebejské, primitivní, typicky maločeské. Neboť takto šmahem ocejchovat jednoho z největších Čechů, jakkoli komplikovanou osobností VH byl, jako ostatně jiné velké persony v dějinách, může jen plebejec, primitiv, pivní mudrlant a rumový rozumbrada.

Místo toho, aby tito lidé přistupovali k hodnocení VH analyticky, označí ho za „Veškrnu“ – a můžou si dát dalšího panáka. (Čím víc panáků, tím obvykle pravdoláskaři a jejich guru větší blbci.)

Aby bylo jasno: nejsem autentický pravdoláskař, přesto píšu tento text znechucen tím, jak se o VH vyjadřovali ti, kdo na něj vzpomínali výlučně ve zlém. Dopustili se vůči němu toho nehrubšího faulu, protože s vodou ve vaničce vylili i dítě. VH opravdu není nekritizovatelný. Při zevrubném hodnocení jeho života a politické činnosti najdeme ledacos, s čím se neztotožníme. To ale nemůže být důvodem k tomu, abychom pro dílčí chyby neviděli jeho zásadní přínos a pozitivní a obdivuhodné stránky jeho osobnosti, které nad skutečnými či domnělými chybami jednoznačně a nepřehlédnutelně převyšují.

VH byl člověk, sametová revoluce bylo dílo lidské – a vše tedy bylo provázeno „člověčími“ chybami. Děláme je všichni a máme být kvůli tomu do konce života označeni záporným znaménkem? Nehovořím zde o hrubém porušení zákona, ale o každodenních lidských chybách a omylech, o občasném hraní za autovou čárou, o občasném ofsajdu, o občasném nesprávném úsudku, o občasném přecházení silnice na červenou.

Čím intenzivněji je VH kritizován, neřku-li urážen, dehonestován a špiněn, tím více nabývám dojmu, že se tím jeho odpůrci snaží chlácholit vlastní špatné svědomí. Uvedu příklad s Chartou 77, s níž je osoba VH spojena jako Dánskem se Švédskem Øresundským mostem.

Stále častěji slýcháme, že Ch77 byla něčím jako téměř spolkem osmašedesátníků (exkomunistů s nenaplněnými ambicemi) a že jí nešlo ani o liberální demokracii a tím méně o obnovení kapitalismu, tak co by v ní měli obhájci jednoho i druhého vlastně pohledávat.

Je to jedno z nejfalešnějších obelhávání sebe samých.

Jistě – podpis Ch77 nebyl vstupenkou do nebe, řečeno symbolicky, a nepodpis lístkem do pekla (to spíš podpis hanebnosti zvané Anticharta, když už). Byla to záležitost na prvním místě osobní odvahy, neboť jakkoli se postavit totalitnímu režimu znamenalo čelit tvrdým následkům (k čemuž následně došlo). Proto ti, kdo znali základní dokument Ch77 a nepodepsali jej, tak nikoli proto, že by s jeho obsahem z ideologických důvodů nesouhlasili (to je v kontextu jejího obsahu a dobové společenské reality irelevantní), nýbrž proto, že neměli dostatek odvahy a nebyli ochotni nést následky. Všechno ostatní není nic jiného než hloupé alibistické výmluvy. Netvrdím, že většina z těch, kdo k Ch77 podpis nepřipojili, byli zbabělci. Opakuji znovu: neměli dostatečnou míru statečnosti  a ochoty nést následky. Píšu to takto otevřeně proto, že jsem jedním z nich – byť v mém případě to bylo o to komplikovanější, že moji rodiče byli něco jako „náboženští evangelikální disidenti“, náš rodinný dům byl plný propašované zakázané duchovní literatury ze Západu a já jsem počítal s tím, že by v případě mého podpisu došlo na domovní prohlídku a stíhaní by nakonec mohli být rodiče, nikoli já, což jsem nebyl ochoten riskovat. Taková je pravda a považoval bych za lež, kdybych tvrdil, že jsem Ch77 nepodepsal proto, že nebyla dostatečně prokapitalistická nebo něco podobného. Nikoli: šlo pouze o osobní statečnost a ochotu či neochotu podstoupit případnou perzekuci.

Protože VH je asi nejznámějším představitelem těch, kdo měli odvahu a byli ochotni nést následky, nejenže zaslouží úctu a obdiv, ale současně vyvolává nenávist u těch, kdo nejsou s to podívat se pravdě do očí – a třeba si i přiznat, že sloužili ďáblu víc než bylo potřeba. S tím nechť se vyrovná každý sám, ale pokud možno bez alibismus a průhledných výmluv.

Anebo snad chtějí tito lidé, a mluvím o nekomunistické většině národa, tvrdit, že do prvomájových průvodů chodili za „normalizace“ ze sympatií k režimu a z  lásky k jeho potentátům na tribuně a z upřímného přátelství k SSSR a zemím socialistického tábora? Anebo pravým důvodem bylo to, co lze ve zkratce označit jako jednání „dobrovolně povinné“?