Další políček od šejků

•  Sportovně založené Katarce zachvátila euforie. To když se z úst šéfa světové atletiky, Senegalce Lamineho Diacka, dozvěděli, že MS 2019 bude hostit jejich hlavní město. O tři roky později je čeká další sportovní svátek. Pořadatelsví světového šampionátu v kopané.

Zatímco obyvatelé emirátu jásají, lidé na Západě mají důvod k zamyšlení. Nejde ani tak o samotný Katar, ale o neblahé zkušenosti s tím, jsou-li mezinárodní sportovní podniky pořádány v arabských zemích.

Píšu o tom proto, že v těchto dnech vyvřel na povrch další problém, o němž se zatím příliš nepíše. Týká se finále Světového poháru v jachtingu, jehož součástí jsou i soutěže surfařů – ve třídě RS:X. Konat se bude příští týden (26-30/11) v Abú Zabí ve Spojených arabských emirátech.

Na seznamu účastníků najdeme kromě jiných také přední českou jachtařku Veroniku Kozelskou Fenclovou, která soutěží ve třídě Laser Radial (na letošním MS ve Španělksu skončilá pátá). O tu ale nejde. Mezi dvacítkou nejlepších v dané kategorii jsou i dva zástupci Izraele. Šahar Cubari a Maajan Davidovičová (na MS 2014 bronzová). Oba patří ke špičkovým reprezentantům své země ve třídě RS:X.

Ve sportu by mělo platit, že chce-li nějaká země pořádat mezinárodní akci, měl by na ni mít přístup jakýkoliv sportovec, který projde příslušnou kvalifikací či splní-li stanovená kritéria, a to bez ohledu na to, jakou politikou vůči státu, z něhož onen sportovec pochází, se vláda hostitelské země řídí. Tato zdánlivá samozřejmost ovšem samozřejmostí není, jak ukazuje příklad Emirátů.

Pondělí (17/11) bylo posledním termínem, v němž mohli izraelští jachtaři (surfaři) odeslat svou techniku a vybavení do Emirátů. Nestalo se tak, protože tamní úřady jim nevystavily k tomuto datu vstupní víza. Izraelská jachtařská asociace byla proto nucena účast Davidovičové a Cuberiho zrušit.

K tomu dvě poznámky.

Za prvé, Emiráty Izrael neuznávají a držitelé izraelského pasu mají do země zakázaný vstup. Což znamená, že kvůli tomto postoji je vlastně izraelským sportovcům znemožněno svobodné měření sil – prakticky na všech mezinárodních podnicích, které Emiráty hostí. Jde o diskriminaci z politických důvodů, na které se nepřímo podílejí i organizátoři (příslušné mezinárodní sportovní organizace), pakliže souhlasí s tím, aby pořádatelství bylo svěřeno zemi, jejíž úřady takovouto diskriminaci praktikují. Je to stejně absurdní, nepřijatelné, skandální a nepředstavitelné, jako kdyby MOV svěřil pořádání olympijských her Zimbabwe a tamní režim zakázal vstup do země bělochům.

Za druhé, nejde o první exces tohoto druhu. Připomeňme: Letos v lednu znemožnily úřady Emirátů vstup do země Danu Morimu, obránci prvoligového nizozemského celku Vitesse Arnhem. Měl se s týmem zúčastnit tréninkového kempu v Abú Zabí. Důvod odmítnutí: je občanem Státu Izrael.

Totéž zažil fotbalista Itaj Šechter, když loni hrál za Swansea City, tým anglické Premier League. Také on se nemohl s klubem zúčastnit tréninkového kempu, tentokrát v Dubaji. Důvod: je občanem Státu Izrael.

V roce 2013 musela plavecká organizace FINA varovat úřady Kataru a Emirátů před dehonestováním izraelské reprezentace na jí (tj. organizací FINA) pořádaných podnicích ve jmenovaných zemích. Důvodem byl protest izraelské výpravy týkající se „cenzurování“ prezentace Izraele včetně „vygumování“ (ignorování) jména státu a jeho vlajky během televizních přenosů. (Srozumitelně: televize záměrně informovaly tak, jako kdyby tam Izrael vůbec nebyl.)

Známý je také skandál z roku 2009, kdy úřady Emirátů zakázaly vstup do země tenistce Šahar Peerové, která se měla zúčastnit turnaje WTA v Dubaji. Důvod: je občankou Státu Izrael. Náprava byla možná až napřesrok po důrazném upozornění WTA úřadům Emirátů, že pokud tuto diskriminační praxi uplatní v dalším ročníku, bude Dubai Tennis Championships 2010 zrušen. Na to už šejkové slyšeli a Peerovou do země pustili. (Izraelská tenistka se pak probojovala až do semifinále dvouhry, kde podlehla Venus Williamsové 1:6, 4:6.)

Vzato selským rozumem: o tom, kdo bude hrát na tom kterém turnaji WTA (ženy) nebo ATP (muži) musí rozhodovat odborná hlediska (mj. postavení na žebříčku, divoká karta, „lucky loser“, „protected ranking“), nikoli úřady hostitelské země. Pořadatelství je čest, přinášející mnohé i komerční výhody, ale obsahuje také jisté povinnosti.

Všechny zmíněné a podobné excesy jsou v přímém rozporu s duchem a principy fair play. A je ostudou mezinárodních sportovních organizací, že takového poplivání těchto principů tolerují. Řešení je prosté: každá země, která není ochotna vzdát se politické diskriminace zahraničních sportovců a garantovat jim svobodný přístup na danou akci pořádanou na svém území, by měla být zbavena práva příslušné mezinárodní klání pořádat. Přistoupit na hru arabských šejků, pokud jde o výše popsané, znamená prohrát boj o zásady, na nichž funguje západní civilizace.

Vše nasvědčuje tomu, že další takovýto políček daly úřady Emirátů civilizovanému světu v těchto dnech, kdy se uplatnilo neblahé pravidlo: Mezinárodní jachtařská asociace míní (že ve třídě RS:X nastoupí také Izraelci) a šejkové od Perského zálivu mění (prostě je do země nepustí).

Pokud si takovéto jednání nechá civilizovaný svět líbit, přidá na své konto další vlastní gól.