Polemika: Reakce na článek muslimky Jany

•  Česky píšící muslimka Jana Al Oukla se ve svém obsáhlém článku z 28/10 (Proč íránská Rihánna Džabarí není jako súdánská Meriam) vrací ke dvěma případům muslimských žen, které se dostaly do soukolí islámské justice – a o nichž jsem i já na svém blogu relativně obsáhle referoval.

Pokud by snad někdo nebyl v obraze: Meriam Išagové hrozilo v Súdánu oběšení za to, že údajně konvertovala od islámu ke křesťanství, ačkoli ona sama tvrdila, že nikdy muslimskou nebyla, ale od malička byla svojí křesťanskou matkou vychovávána v její víře a cítí se být křesťanskou. Její kauza měla ještě několik aspektů (obvinění z nezákonného sexuálního styku s vlastním manželem – také křesťanem; ve věznici byla nucena rodit v řetězech), nicméně podstaný je happy end. Po tlaku mezinárodního společenství byla propuštěna a dnes žije s rodinou ve svobodném světě.

To Íránka Rihánna Džabarí (tak přepisuje její jméno na svém blogu paní Jana, a tak se ho držme) dopadla docela jinak: minulou sobotu (25/10) byla pověšena, neboť íránská islámská justice ji odsoudila k smrti za to, že v sebeobraně před znásilněním zabila útočníka.

Jana Al Oukla se ve snaze vysvětlit nevysvětlitelné, přesněji obhájit neobhajitelné, dostává do nezáviděníhodné pozice. Do stejné, do jaké se nutně musí dostat komunista, který je přesvědčeným stoupencem této ideologie, přesto nepostrádá alespoň špetku zdravého rozumu a fungujícího svědomí – a hodlá „vysvětlit“ případ Milady Horákové.

Něčeho podobného jsme v případě Rihánny a Meriam svědky v článku paní Jany. Její text charakterizují dva leitmotivy.

Prvni. Západ se zachoval pokrytecky, neboť případu křesťanky Meriam byla věnována maximální publicita a kauze muslimky Rihánny naopak minimální. Není ovšem tak docela jasné, kdy autorka myslí celý Západ a kdy pouze česká média – a koho vlastně kritizuje. Píše, že se „česká veřejnost jen tak na okraj dozvěděla“ o popravě Rihánny, aby v další větě uvedla: „Dokonce byl rozsudek vykonán náhle možná z obavy, že by si toho mohla přeci jen média patřičně všimnout.“

Jaká média: česká nebo západní, potažmo veškerá? Paní Jana totiž dále píše: „Každopádně by si alespoň zasloužilo zveřejnění její velmi emotivní poselství k matce, které otiskly všechny západní deníky. Česká média zaspala (gramaticky mírně poopraveno – pozn. L. S.)“.

Toto míchání fíků s datlemi pokračuje i dále. O videu ukamenované mladé ženy, které jsem také zveřejnil na svém blogu (22/10; Poslední okamžiky před „popravou“ …), paní Jana píše, že „ač je otázka jeho důvěryhodnosti, zaujalo naše média a veřejnost mnohem více nez osud Rihánny Džabarí“ a ptá se: „A tak existuje nebo neexistuje na Západě dvojí metr?“

Především: jak může autorka vědět a na na základě jakých údajů tvrdit, že ta či ona kauza zaujala naše média a dokonce veřejnost (?!) více nebo méně. To přece vyžaduje odbornou analýzu toho, co média odvysílala médií, resp. výzkum veřejného mínění. Střílet takto od boku, vydávat dojmy za skutečnost je přinejmenším, s ohledem k dámě, poněkud nefér.

Jediné, co může člověk udělat, je v globálním měřítku zadat do vyhledávače příslušný odkaz a zjistit výsledek. Nuže tedy:

• Rihanna Jabari executed (RJ popravena) … 2 180 000 odkazů
• Rihanna Jabari hanged (RJ oběšena) … 543 000
• Meriam Ishag sentenced (MI odsouzena) … 120 000
• Meriam Ishag released (MI osvobozena) … 56 300

Není to nic průkazného, jde pouze o orientační údaje: i z nich však vyplývá, že tragický případ Rihánny nebyl mediálně (celosvětově) nikterak upozaděn, spíše naopak.

Co je ale nejdůležitější: není vůbec podstatné, jestli o tom či onom děsivém příběhu referovala ta či ona média více nebo méně, a už vůbec to není podstatné, pokud jde o média českojazyčná (nejsme pupkem světa) – hovořím o nepodstatnosti ve vztahu této kvantity k jádru věci, totiž z hlediska hodnot, které vyznává soudobá civilizace (viz Všeobecnou deklaraci lidských práv a obdobné dokumenty), ke zločinnému počínání islámské justice.

A jsme u druhé leitmotivu v článku paní Jany. Při vší úctě: autorka používá argument, který vztažen k popravě Milady Horákové, zněl by asi takto: to nebylo o komunistické ideologii, ale o pokřivenosti lidí a systému, který chrání zuby nehty své stoupence. Přesně toto napsala paní Jana k případu Rihánny:

„Toto není o islámu, ale o pokřivenosti lidí a systému, který chrání zuby nehty své stoupence.“

Jen si dovolím připomenout, že jak byl náš minulý režim, nota bene v 50. letech, skrz naskrz totálně prosycen komunistickou ideologií (a dr. Horáková byla tudíž obětí komunistické ideologie), je i nynější íránský režim skrz naskrz prosycen islámskou ideologií a tedy Rihánna je jeho obětí, jinými slovy toto je o islámu, ne že ne.

Paní Jana dále píše, že osud Rihánny „má tak trochu souvislost s oním ukamenováním dívky v Sýrii, pokud je video pravdivé. Myslím, že je spojuje jeden faktor – jsou především obětí mužské ješitnosti a pomystychtivosti. Rozhodně nejsou obětí islámu.“

Ptám se: o co muži Alláhovy víry opírají svoji „ješitnost a pomystychtivost“? Na základě čeho onu dívku zavraždili? O čem se vede řeč v posledních minutách jejího života? O Alláhovi, Alláhovi a zase Alláhovi. Tvrdit, že zavražděná dívka není obětí islámu je stejně pobuřící jako hlásat, že Milada Horáková nebyla obětí komunistického režimu.

Paní Jana připomíná, a je to správná a logická argumentace, že podle islámského práva je zapotřebí čtyř důvěryhodných svědků nevěry a tudíž „odsoudit někoho za nevěru není tak jednoduché a dokázat ji může být v realitě dokonce naprosto nemožné“. S tím nelze než souhlasit. Přesto jsme čas od času v islámském světě svědky udělení trestu smrti za nevěru, a to ve jménu Alláha. Jestli islámští soudci postupovali či nepostupovali striktně dle islámského práva je jedna věc, nás na Západě ale musí zajímat něco jiného – to, co já nazývám realným islámem. Tedy ona obludná skutečnost, že takové a podobně věci se v islámských zemích dějí, a to nejen v zaostalých kmenových oblastech, jak paní Jana také připomíná, ale i oficiálně, tedy samozřejmě s vědomím a souhlasem daného islámského režimu. Odsouzení a poprava dr. Horákové také nebyl akt „protirežimní“, ale jednoznačně režimní. Stejně tak holocaust nebyl v rozporu s nacistickou ideologií, ale byl s ním ve stoprocentní souladu.

Šokující je ovšem závěr článku paní Jany.

Podle jejího mínění pokytecký Západ „přivírá oči před vězněním a mučením stovek aktivistů … např. Egyptě, ale na druhé straně je ochoten vyburcovat veřejnost a protiislámské nálady kvůli jednomu případu patřícímu spíše do černé kroniky“.

Tady se jinak zahalená paní Jana zcela (myšlenkově) obnažila. Ano, proto si nemůžeme a nebudeme nikdy rozumět: domnívá-li se, že děsivý případ Meriam Išagové patří „spíše do černé kroniky“, pak já musím důrazně oponovat. To by se paní Janě a spol. zřejmě líbilo – tuto nelidskou šílenost marginalizovat jako bezvýznamnou lapálii z černé kroniky a dál, jako by se nic nestalo, volat po „konstruktivní a upřímné cestě k vzájemnému dialogu a soužití“, což jsou slova, jimiž autorka svůj článek uzavírá.

NE, NE, NE, tisíckrát NE! Životní zkušenost Meriam Išagové nepatří do archivu černé kroniky. Je jasným důkazem „střetu civilizací“, důkazem diametrálního rozdílu v pojímání hodnot mezi režimy vyznávajícími svobodu a režimy vyznávajícími islám, důkazem o neslučitelnosti obou těchto myšlenkových světů – a výzvou, abychom nezapomněli, jaká je v dnešním světě alternativa ke svobodné společnosti.