Ještě ke kauze ¼níček & Potměšil. Aneb Mnoho povyku pro nic

• Honzu Potměšila by asi ani ve snu nenapadlo, že 25 let po sametové revoluci bude odsouzen za to, za co spolu se s Petrem Čtvrtníčkem před několika dny odsuzeni byli.

Ačkoli jsem už na toto téma publikoval, vracím se k němu znovu, protože verdikt vnímám jako velkou nespravedlnost – a když někomu stát prostřednictvím své justice tuto nespravedlnost způsobí, mám s tím problém, nemohu spát, neustále se k tomu v myšlenkách vracím a nejsem s to se s tím smířit.

Každý z nás (většina z nás) chová v sobě od listopadu 1989 nějaký ideál, jak by měla pokomunistická demokratická společnost fungovat a pokud do toho konceptu něco nezapadá a působí dojmem, že jde o mocenskou zvůli vůči svobodě (o kterou tehdy primárně šlo, stačí si vzpomenout: na demonstracích jsme nevolali „Lepší auta, lepší auta!“, ale „Svo - bo - du, svo - bo – du!“), byť „vyfutrovanou“ paragrafy, cosi se v (řadě z) nás bouří.

Člověku se chce volat do všech světových stran: „To snad ne!“

Formálně vzato má soudkyně Markéta Binderová pravdu. Ztotožnila se s názorem obžaloby, že oba herci porušili zákon, uložila jim trest – a je z obliga.

Jenomže …

Život není tak přímočarý, aby to mohlo podle tohoto mustru vždy spravedlivě fungovat. Naopak. Je vždycky pestrý a zhusta složitý. I proto je v Bibli napsáno: Litera zabíjí, ale duch obživuje. Bezduché lpění na liteře paragrafů může vyvolat novou nespravedlnost, která je často mnohem horší než to, co dotyčný (nejednou i údajně) spáchal (myšleno v obecné rovině).

Do smrti nezapomenu na úsudek soudkyně Silvie Slepičkové v případu Vladimíra Mlynáře (VM) a společnosti Testcom servis. Podle jejího právního názoru by měl VM přijít o pět a půl roku svobody. V následném systému odvolání a dovolání bylo opakovaně a právoplatně konstatováno, že VM trestný čin nespáchal. Zde si dovolím zateoretizovat: kdyby se VM z nějakého důvodu neodvolal (což vzhledem k obludnosti verdiktu první instance považuji za vyloučené), strávil by zcela nevinný člověk pět a půl roku za mřížemi.

Pokud něco otřáslo mou vírou, že polistopadový justiční systém je spravedlivý, pak také tato kauza. Proč? Protože soudkyně Slepičková bezduše lpěla na liteře zákona – a tím se dopustila morálního zločinu: díky ní jsem prožil krizi důvěry ve vztahu občan – demokratická moc. Neváhal bych použít drsného přirovnání. Měl jsem - v principu! - podobný pocit, s jakým by se museli vyrovnat nevinní v KT Dachau, kdyby byli po osvobození Američany i nadále ponecháni v táboře jako vězňové nového režimu: pocit nepředstavitelné deziluze a frustrace spojený se ztrátou důvěry ve spravedlnost i zdravý lidský rozum. Uvádím to takto lehce přehnaně proto, abych ilustroval, že my, obyčejní lidé, kteří jsme jako pěšáci sametové revoluce zvonili klíči a po převratu zůstali dalších pětadvacet let obyčejnými lidmi, jsme vstupovali do nové éry s jistými ideály (a opravdu nešlo na prvním místě o to, abychom měli lepší auta a modernější hifi soupravu) – a tyto ideály každý nespravedlivý verdikt posíllá hlouběji ke dnu.

Nejinak tomu je i v kauze Čtvrtníčka s Potměšilem (Č&P). Dle otevřených zdrojů soudkyně Binderová na jejich adresu řekla:

Jsou to osoby dospělé, příčetné a vázané zákonem.

Vytknuto před závorku: černoška Rosa Parksová, která v americkém Montgomery v prosinci 1955 odmítla v autobusu vstát a uvolnit místo bělochovi, byla také vázána zákonem. Ten ovšem vědomě porušila – a stala se, aniž by to byl její cíl, světoznámou osobou, která výrazně přispěla ke zlepšení stavu občanských práv v USA. Tím nevolám po systematickém porušování zákonů (mé životní motto je Bůh – Svoboda - Spravedlnost), jen chci zopakovat svoji předchozí myšlenku, že poslušné, ba otrocké lpění na liteře zákona nerovná se vždy správný postoj (viz tezi o vyšším principu mravním).

Pro mě je ale podstatně důležitější to, co soudkyně řekla před onou zmínkou o tom, že Č&P jsou vázani zákonem: Jsou to osoby dospělé a příčetné. To znamená, že mají zdravý rozum – a že ho tedy měli použít. To je v pořádku, v tom má soudkyně pravdu. Tím je ale řečeno pouze „A“.

Pak tu máme „B“. Dospělými a příčetnými osobami, které mají používat zdravý rozum, museli být také všichni ti, kdo v onom klipu byli jako řidiči motorových vozidel dvojicí herců zastaveni. A na tomto místě se musím zeptat:

1. Kolikrát jste viděli za svůj život dopravního policistu ve službě v terénu, který by se pohyboval na invalidním vozíku?
2. Kolikrát jste viděli za svůj život dopravního policistu ve službě, který by se belhal o berlích?

Neměl by nám už jen zdravý selský úsudek (farmáři prominou) napovědět, že ad1 – policista na vozíku může jistě pracovat v administrativě, ale nikoli v terénu?; a ad 2 – policista chodící o berlích by měl být spíše než na silnici na nemocenské?

Už jen tato jednoduchá úvaha při použití toho, co všechni řidiči musí mít, aby se řidiči mohli stát (normálně fungující mozek) by měla všem „dospělým a příčetným“ účastníkům silničního provozu přinejmenším napovědět, že se nejednalo a jednat nemohlo o skutečnou policejní kontrolu. To neznamená, že „účinkují“ v klipu neměli zastavit; měli, ale pro to mají v hlavě mozek, aby ho v tom, co následovalo, dokázali použít – musí-li Č&P, pak samozřejmě všichni.

Tak proč tolik povyku – vlastně pro nic?