K mírové vizi Mahmúda Abbáse

• Mahmúd Abbás má problém: je ve stínu. Paradoxně ve stínu teroristů z Hamasu, jehož šéfovi Ismaílu Haníjovi stoupají volební preference.

Kdyby se na všech teritoriích Palestinskoarabské autonomie (PA) konaly nyní prezidentské volby, dostal by Haníja 61 procent hlasů. Abbás by prohrál s 32 procenty. Co tato děsivá čísla znamenají, není třeba zdůrazňovat.

Ve snaze vrátit se na výsluní světové pozornosti připravil Abbás vlastní „mírový plán“. Ještě než se s ním seznámíme, musíme sejmout růžové brýle a konstatovat: iniciativa šéfa je předem odsouzena k neúspěchu. Proč, o tom níže.

Abbás vrší chybu za chybou. Všechno co dělá je v rozporu s mírovými dohodami z Oslo. Jako by on a část mezinárodního společenství zapomněla, že smlouva mezi dvěma stranami znamená, že každá z těchto stran musí přispět svým dílem ke společnému kompromisu.

Co požadovat od palestinskoarabské strany? To, k čemu se zavázala v Dopisech o vzájemném uznání, které si Izrael a organizace PLO vyměnily na úplném začátku mírového procesu. Jásir Arafat, šéf PLO, tehdy, bylo to v září 1993, izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi napsal:

• PLO uznává právo Státu Izrael na existenci v míru a bezpečí;
• všechny sporné otázky týkající se permanentního statutu budou řešeny jednáním (tedy nikoli jednostrannými kroky);
• PLO se zříká použití terorismu a dalších aktů násilí a přebere odpovědnost nad všemi součástmi i jednotlivci PLO, aby zajistila jejich souhlas, zabránila násilnostem a trestala ty, kdo tento závazek poruší.

Alfou a omegou „Osla“ je zásadní závazek teroristické organizace PLO, že se vzdává terorismu. Bez jeho stoprocentního dodržení nemá mírový proces smysl. A právě tady je zakopán pes – a důvod, proč arabsko-izraelské narovnání po počátečním mírném pokroku zcela zamrzlo.

Hřebíčkem do rakve mírového procesu bylo obnovení přátelství a vyvtvoření společné kolaliční vlády Abbásova Fatahu s teroristickou organizací Hamas. O jejích raketových aktivitách a jiných formách násilí není třeba se rozepisovat. Co ale udělat musím je připomenout výše zmíněný zásadní závazek PLO z roku 1993. V okamžiku, kdy si Fatah (jako klíčová součást PLO) a Hamas padli do náruče, naplival Abbás na Arafatův závazek.

Logicky se musíme ptát, jak si šéf autonomie představuje zřeknutí se terorismu za situace, kdy vytváří pakt s teroristickou organizací. Pokud snad podlehl iluzi, že slib svého předchůdce se mu podaří v koalici s teroristy dodržet, Hamas ho vraždou tří izraelských středoškoláků a následně rozpoutanou masivní raketovou agresí vyvedl z omylu.

Izraelský premiér Netanjahu nemohl zareagovat jinak: Buď mír s Izraelem, nebo přátelství s Hamasem.

Co Abbás ve své nejnovější iniciativě navrhuje? Působí, jako by se nacházel zcela mimo realitu. Podle jeho vize by měl Izrael ukončit do tří let „okupaci“ Západního břehu. Takový by měl být závěr devítiměsíčních rozhovorů s Izraelem, přičemž první tři měsíce by se jednalo o hranicích budoucího palestinského státu. Další sporné otázky by se dostaly na program později.

Je otázka, jestli to Abbás vůbec může myslet vážně. Dohodnout za tři měsíce něco tak komplikovaného, jako je konečná podoba hranic, když se to nepodařilo za dvacet let? Už to vede k pochybnostem o Abbásově úsudku.

Ovšem nejen toto.

Palestinskoarabští představitelé se netají tím, že když Abbásův plán nebude Izraelem akceptován (což je více než jisté – o tom níže), podá na izraelské představitele žalobu u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Není to jediná hrozba: ta další má podobu vzdání se arabské samosprávy na Západním břehu a „demontáž“ PA.

Neoznačujeme takovéto chování slovem vydírání?

Abbás ve svém plánu říká, co Izrael musí udělat: vzdát se Západního břehu, zastavit výstavbu tamtéž a propustit ty teroristy a bezpečnostní vězně z izraelských žalářů, které si PA vyreklamuje.

Nikde ale nenajdeme ani slovo o tom, čím k dohodě s Izraelem přispěje palestinskoarabská strana. Už proto jsou vize šéfa PLO odsouzeny k nezdaru.

Důvodů je ovšem víc.

V úvodu jsem zmínil, že volební preference šéfa Hamasu vysoce převyšují preference Mahmúda Abbáse. A nejen to. Podle dostupných zpráv si 72 procent palestinských Arabů přeje, aby Hamas zahájil ozbrojené akce také ze Západního břehu. Můžeme namítnout, že jde pouze o vrtkavé průzkumy. Ano. Pominout ovšem nemůžeme následující scénář. Izrael se stáhne ze Západního břehu, na jeho území a v Pásmu Gazy bude vyhlášen stát „Palestina“, kde při nejbližších volbách zvítězí Hamas – a začne realizovat svůj deklarovaný cíl, osvobození zbytku Palestiny od sionistů, nejprve pomocí raketových náletů jak z Pásma Gazy, tak ze Západního břehu.

Připomenutí na závěr. V roce 2005 se Izrael stáhl z Pásma Gazy. Přineslo to Izraeli mír? Nikoli. Jeho území zasypaly tisíce gazských raket. Bylo by po této zkušenosti možno označit případné izraelské stažení ze Západního břehu jinak než jako sebevražedné bláznovství?