Polemika: KAL007 vs IR655

• Sestřelení malajsijského boeingu nad Ukrajinou bylo podnětem k připomenutí podobných tragédií z minulosti. Sám jsem se ve své reakci z 18/7 dotkl případů setřelených letadel v Rhodesii (1978) a nad Sinajským poloostrovem (1973).

Kolega Jiří Hermánek nyní přidal (v článku „Největší tragédii způsobila ta letadla, která nebyla sestřelena …“ publikovaném 19/7) zmínku o dalších dvou hrůzných událostech. O Sověty sestřeleném korejském Boeingu 747 1. září 1983 (KAL007) a Američany setřeleném íránkém Airbusu A300 (IR655), k čemuž došlo 3. července 1988.

Chtěl bych se v této polemice zastavit u některých formulací, které autor při srovnání obou kauz použil.

Pan Jiří píše: „Sovětům, a nyní tedy Rusům, se nasazuje psí hlava za sestřelení letu korejských aerolinií KAL007, ale málokdo se už ptá, jakým způsobem se to letadlo tak hluboko do sovětského vzdušného prostoru mohlo dostat.“

Nevím, kdo kdy kde nasazoval Rusům, tedy Ruské federaci, psí hlavu za tento incident, když jde výlučně o zodpovědnost Sovětského svazu. Že se mu (SSSR) nasazovala psí hlava, přesněji, že sovětský režim byl za sestřelení letadla kritizován a odsouzen, je pochopitelné, neboť šlo o přirozenou reakci na hrůzostrašnou událost. Jako dobový pamětník jsem ji vnímal stejně jako prezident Reagan (bylo mi sedmadvacet a na ten šok do smrti nezapomenu).

Není pravda, že se „málokdo ptá, jakým způsobem se to letadlo tak hluboko do sovětského vzdušného prostoru mohlo dostat“, naopak, tato otázka byla tisíckrát probírána ze všech stran, vyjadřovali se k ní nesčetní odborníci a rozhodně nejde o z podružný aspekt celé události, který by téměř nikoho nezajímal. Jeví se to celé jako jistá záhada a ne každou záhadu se podaří stoprocentně vyřešit.

Stejně tak je zavádějící autorova formulace, že korejské letadlo se dostalo „hluboko do sovětského vzdušného prostoru“. To v žádném případě. Neletělo do nitra státu (jako onen libyjský stroj sestřelený Izraelci nad Sinajem v roce 1973), ale (ze záhadných důvodů) paralelně s původní dráhou letu, žel, na „vnitřní straně“(viz obr. 1). Při pohledu na mapu je evidentní, že tak jako tak mířilo do Soulu. Dvojnásob tragické je, že Sověti se odhodlali k akci v době, kdy se letoun chystal opustit sovětský vzdušný prostor. Je to podobné, jako kdyby někdo zabloudil, dostal se na náš pozemek, pohyboval se podél plotu, mířil z pozemku ven a my ho zastřelili pár kroků od branky.

Korejský stroj a lidé na jeho palubě se stali obětí cynického sovětského komunistického systému. Že nebylo vše z jeho strany tak úplně košer je zřejmé z toho, že se k celé tragédii zprvu nehlásil: Sověti vše zamlčovali a teprve pod tíhou důkazů se k autorství tragédie přiznali. Z té doby pochází ona kouzelná propagandistická formulace oznamující, že došlo k „zastavení letu“.

Pilot zasahující stíhačky dobře věděl, že jde o Boeing 747, velitelství to ovšem nesdělil, protože to nikoho nijak zvlášť nezajímalo. V souladu se sovětským armádním uvažováním bylo prioritou zneškodnit „narušitele“. Doslova za každou cenu.

V odstavcích o sestřeleném íránském airbusu (z roku 1988) pan Jiří píše, že případ byl velmi rychle zameten pod stůl a že publicita a propaganda kolem něj nebyla ve srovnání s KAL007 ani desetinová. Je obtížné porovnávat intenzitu té či oné propagandy, jisté ale je, že kauza IR655 pod stůl zametena nebyla. To ve svobodné demokratické společnosti a její armádě není ani představitelné.

Tragédie byla důkladně vyšetřena, přičemž okolnosti a průběh události jsou do detailu známy. Šlo o lidskou chybu, krutý omyl. S panem Jiřím lze souhlasit, píše-li: „Rámcově lze říci, že důstojník ve službě cítil ohrožení a dal povel k palbě, aniž by tušil, že střílí na civilní letadlo.“ Tento pohled lze uplatnit na kauzu íránského letounu. Nejsem ovšem přesvědčen, že podobně lze hodnotit i „sachalinský případ“. Tam totiž nešlo o bezprostřední hrozbu, ale, jak jsem uvedl výše, o nutnost zneškodnit „narušitele“, bez ohledu na to, zda představuje hrozbu či nikoli. (Lidé prchající z komunistického státu byli na hranicích také stříleni, aniž by představovali hrozbu.)

Pokud jde o tragédii malajsisjského letadla, znovu doporučuji vyčkat závěrů vyšetřování. Pan Jiří sice uvádí, že se mu příčí spekulace a že je nepřítelem konspirativních teorií, dokonce ho rozčiluje myšlenka „řízených výbuchů“, nicméně celou druhou polovinu svého článku směřuje k tomu, že tak, jako Američané nechali kvůli svým strategickým zájmům spadnout Dvojčata, mají i prsty v tom, co postihlo letoun na lince MH17. Jedno i druhé bez sebemenšího důkazu. Jenom na základě „takového toho neodbytného pocitu“.

Před pár dny jsem potkal člověka, který rychleji mluvil než myslel. Tvrdil:

„Všichni Ukrajinci jsou fašisti.“

„A jak jste na to přišel?“ ptám se.

„To vám řekne každej Rus.“

Nešlo o vtip. Ten člověk to myslel naprosto vážně.