OH: Izraelské ohlédnutí. S bronzem na závěr

• Když předseda vlády Bibi Netanjahu předával izraelským sportovcům před cestou do Londýna čokoládové medaile s přáním, aby přivezli také ty z cenného kovu, ani on, ani nikdo z těch, kdo fandili nevelké výpravě z malé země netušil, že ty jeho budou z letošních her jediné. Poprvé po dvaceti letech.

Kolik lidí vlastně fandí ve sportu Izraeli? V Kanadě jsem byl svědkem toho, jak překvapivě silně v mezistátních utkáních mladí potomci československých emigrantů drželi palce sportovcům z mateřských zemí jejich rodičů. Tedy ČR a SR. Nejinak je tomu i pokud jde o reprezentaci židovského státu. Fandí jí samozřejmě nejen samotní Izraelci ve vlasti, ale také Židé v diaspoře – a kromě nich rovněž nezanedbatelná skupina přátel Izraele všude na světě.

V letošním roce obsahujícím tři výročí vztahující se k izraelskému olympismu musíme v rámci ohlédnutí za hrami v Británii přidat jeden další moment. Na pozadí 60. výročí prvního účinkování Izraele na OH, 40. výročí krvavé tragédie v Mnichově a 20. výročí získu první medaile pro Stát Izrael musíme konstatovat, že poprvé od Soulu 1988 se Izraelci opět vrací domů bez medaile. (I když ne tak docela, ale o tom úplně na konci.) Poprvé od té doby zase nevlála nad stupni pro vítěze ani jednou vlajka s Davidovou hvězdou, poprvé po více než dvou desetiletích jsme na olympiádě neslyšeli Hatikvu, izraelskou hymnu.

Cíl nesplněn

V Londýně 2012 nebyl splněn ani jeden ze tří cílů, který jménem Olympijského výboru Izraele (OCI) deklaroval jeho generální tajemník Efraim Zinger. Dostat se na medailovou listinu, získat medaili v ženské kategorii a vybojovat medaili ve sportu, v němž se to Izraeli dosud nepodařilo.

Ke dvěma ze tří met bylo přitom velice blízko. Na cenný kov už už sahala surfařka Lee Korzitsová, když po deseti rozjížďkách skončila druhá. Nevyšel jí ale medailový závod, v němž mezi deseti skončila předposlední a celkově šestá. Bezpochyby největší zklamání, osobní sportovní tragédie. Smutnější o to, že na hrách v Riu se už windsurfing jezdit nebude: nahradí ho kiteboarding.

Naděje byly vkládány rovněž do mužského windsurfingu, v němž si účast vybojoval vlajkonoš při slavnostním zahájení Šahar Cubari. Bronzový na OH v Pekingu 2008 a na světového šampionátu na Novém Zélandu v témže roce musel svést boj o účast se svým rivalem Nimrodem Mašiahem. Také on patří ke špičkovým izraelským surfařům. Na MS 2011 byl bronzový (Cubari sedmnáctý), na letošním ME čtvrtý (Cubari se propadl na 48. místo). Lépe se jim vedlo na letošním mistrovství světa (kde Kortzitsová obhájila zlato): Mašiah skončil šestý a Cubari devátý. Pro úplnost přidejme výsledky z evropských šampionátů 2009 a 2010, kde zlato vybojoval a obhájil pro změnu Cubari.

Koho tedy do Británie vyslat, když pro Izrael bylo v mužské surfařské třídě RS:X rezervováno pouze jedno místo? Král Šalomoun by nerozhodl lépe: nominován bude ten, kdo bude lepší na čtyřech mezinárodních závodech, kam bylo zahrnuto ME 2011 a 2012, MS 2012 a závod Světového poháru 2012 v nizozemském Medemblinku. Ten také určil šťastnějšího: ačkoli před ním měl lepší bodovou pozici Mašiah, Cubari v Nizozemí vyhrál (Mašiah obsadil 10. příčku) a do Londýna odletěl s výpravou on.

Oslňující výkon ovšem Cubari nepředvedl. Zpočátku si nevedl nejhůře, od první do šesté rozjížďky se pohyboval na osmé až dvanácté pozici, ovšem s jednou diskvalifikací. Závody 7 až 9 mu nevyšly vůbec (dosurfoval ve čtvrté resp. třetí desítce) a jen malou náplastí bylo vítězství v poslední rozjížďce před medailovým závodem. Do něj se ovšem nekvalifikoval, neboť celkové skončil devatenáctý a nelze se divit tomu, že se vkrádaly myšlenky, jestli by nebylo bývalo lepší poslat na hry Mašiaha. Jenomže: vzhledem k okolnostem nezbývá než odpovědět jako u soudu: otázka se zamítá.

V jachtingu zastupovaly Izrael ještě tři lodě. Nufar Edelmanová skončila ve třídě Laser Radial třicátá, mužská i ženská posádka ve „470“ (Kliger/Sela a Cohenová/Bouskilaová) shodně patnácté.

Národní rekordy, historické umístění

Nadějí na medaile bylo ovšem víc. Třeba v plavání. Důvodem k optimismu byly výkony na letošním ME v Maďarsku (dlouhý bazén) a na sklonku roku 2011 v Polsku (krátký bazén).V Debrecínu vybojoval Jakov Jan Toumarkin bronz na 100 i 200 metrů znak a Gal Nevo skončil v polohovém závodě čtvrtý. Bronz přivezla i Amit Ivryová ze závodu 100 m motýlek. Ze Štětína pak přivezl dvakrát bronz za třetí místo v polohovém závodě na 200 a 400 metrů Gal Nevo.

Jak to dopadlo v Londýně? Začněme u Ivryové. V závodě na 100 m motýlek nepostoupila z rozplaveb. Lépe se jí dařilo na krátké polohovce (200 m). V rozplavbě vytvořila nový izraelský rekord (2:13,29 min – vylepšila svůj vlastní z Debrecína o 48 setin sekundy) a postoupila do semifinále, kde skončila třináctá; finále bylo nad její síly.

Jakov Jan Toumarkin neuspěl v závodě na 100 m znak; skončil v rozplavbách. O poznání lepší to bylo na dvojnásobné znakařské trati. Hned v rozplavbě vytvořil nový národní rekord (1:57,33 min – stejně jako Ivryová vylepšil jím vytvořený v Debrecíně o dvě setiny sekundy). Stejný čas zaplaval i v semifinále, což mu stačilo na postup do finálového závodu. V něm sice skončil sedmý, nicméně posunul další izraelský olympijský limit: vytvořil historicky nejlepší výsledek co do umístění v plaveckém finále; dosud ho držel Eitan Urban, který byl na hrách v Sydney 2000 ve finále na 100 m znak osmý.

Gal Nevo soutěžil ve třech disciplínách – a po pravdě nic oslnivého. V dlouhé polohovce (400m) nepostoupil z rozplaveb, taktéž v závodě na 200 m motýlek; lepší to bylo na krátké polohovce. Kvalifikoval se do semifinále, v němž skončil desátý a mezi eltiní finálovou osmičku se nedostal.

Ani zbývající dva plavci nepřekročili hranici úvodní části plaveckého klání. Nimrod Šapira Bar-Or se umístil v rozplavbách na 200 m volný způsob na 21. místě a Imri Ganiel na 100 m prsa skončil dokonce třicátý druhý. Oba bez nároku na semifinále.

Oči plné nadějí byly upřeny také na sportovního gymnastu Alexandra Šatilova. Specialista na prostná má z této disciplíny řadu medailí. Bronzovou z MS v Londýně 2009 a Tokiu 2011, na evropském šampionátu loni v Berlíně získal stříbro, letos v Montpelieru bronz a stejný kov v roce 2009 v Miláně.

V kvalifikaci víceboje jednotlivců skončil dvanáctý a do finále postoupil. Nejlépe se mu vedlo dle očekávání v prostných (4. místo), z nářadí mu nejzdařileji vyšla hrazda (12. místo). Ve finále víceboje byl dokonce v prostných první (což povzbuzovalo euforii před finále v této disciplíně), celkově dvanáctý (z 24). Finále prostných ale nakonec očekávání nesplnilo. Šatilov obdržel 15,333 bodů, což ho zařadilo na 6. pozici a další medailový sen se rozplynul.

Zbývající dva sportovní gymnasté. Felix Aronovič skončil ve víceboji na 32. příčce a figuroval pouze jako jeden z náhradníků pro finále. Valeria Maksjutová se umístil v kvalifikaci víceboje hodně nízko – na 59. pozici.

Lepší pohled na výsledkovou listinu byl v moderní gymnastice, kde v jednotlivkyních zastupovala Izrael Neta Rivkinová. V kvalifikaci skončila devátá, což ji posunulo do finále, kde ji nejvíce vyšlo vystoupení s kužely. V něm se umístila na skvělé třetí pozici. Po cvičení s obručí skončila devátá, stejně tak po vystoupení s míčem i stuhou. Dobrý výsledek s kužely ji vynesl na konečné 7. místo (z deseti).

Družstvo moderních gymnastek ve složení Buzovská, Košelová, Palatčiová, Shultzová, Zakalužná a Žolkovská se díky sedmému místu v kvalifikaci představilo ve finále, kde v samotném závěru her k žádnému překvapení nedošlo. Tým s modrou Davidovou hvězdou na rukávech skončil ve finále osmý, tedy poslední.

Mezi úspěšné izraelské sporty patří bezpochyby judo. Ostatně tři ze sedmi dosud vybojovaných medailí přivezli z OH právě judisté. V Londýně se představili čtyři muži a jedna žena. Tou začneme, neboť byla nejúspěšnější.

Alice Schlesingerová má ve své sbírce bronz z MS 2009 a třikrát stejný kov z evropských šampionátů 2008, 2009 a 2012. Navíc letos vyhrála grand slam mezinárodní judistické federace v Moskvě. Soutěží v kategorii do 63 kg. V Londýně začínala až v druhém kole, kde porazila Drexlerovou z Rakouska. Ve čtvrtfinále podlehla pozdější zlaté medailistce Slovince Žolnirové; stejně tak v následné opravném souboji nestačila na Francouzsku Émaneovou. Skončila na děleném sedmém místě.

Ariel Zeevi v kategorii do 100 kg už skvělý pocit z vlastnictví olympijského kovu zná. V Aténách 2004 získal bronz. To je ale minulost, větší naději skýtala zlatá medaile z letošního evropského šampionátu v Čeljabinsku. Úřadující mistr Starého kontinentu ovšem v Londýně štestí neměl. Po přímém postupu do druhého kola podlehl Němci Petersovi – a olympijské judo pro něj na čtyři roky velice rychle skončilo. Peters zvítězil za 43 sekund.

Artiom Aršansky bojoval v kategorii do 60 kg. Letos byl třikrát bronzový a dvakrát stříbrný na Světovém poháru, z toho jedno druhé místo získal v Praze. V Londýně postoupil přímo do 2. kola, kde v základním pětiminutovém čase skončil jeho duel s Nizozemcem Moorenem nerozhodně. V prodloužení zvaném v judu zlaté skóre zvítězil Artiom výrokem rozhodčího, aby byl v kole třetím vyřazen Japoncem Hiraokou, který pak vybojoval stříbro.

Golan Pollack v kategorii do 66 kg nastoupil v prvním kole. Letos vybojoval dvě třetí a jedno druhé místo na Světovém poháru. Na olympiádě vypadl hned po úvodním boji; vyřadil ho Francouz Larose.

Posledním izraelským judistou byl Iosef Palelašvili. Startoval až v druhém kole, kde přešel přes Huysuze z Turecka, aby ve třetím, podobně jako Aršansky, nestačil na později stříbrného Japonce. Přemožitelem Palelašviliho byl Nakaja.

Neslavně se do olympijského badmintonu zapsal Miša Zilberman. V tříčlenné základní skupině nevyhrál ani set, skončil poslední a do další fáze turnaje nepostoupil.

Nejlepší čas sezony

Izraelská atletika byla zastoupena třemi disciplínami. Běžec Donald Sanford, černý Američan z Kalifornie, získal izraelské občanství díky sňatku s basketbalistkou Danielle Dekelovou. Specializuje se na běžeckou čtvrtku, tedy 400 m. V této disciplíně reprezentoval svou novou zemi na letošním ME v Helsinkách. Fandové české atletiky si jistě vzpomenou: Sanford běžel finále, jehož vítězem byl Pavel Maslák; zatímco Izraelec skončil čtvrtý; od bronzu ho dělilo devět setin sekundy. Právě tento skvělý výkon poslal Sanforda do Londýna. Na olympiádě neběžel špatně. Vytvořil svůj nejlepší osobní čas v této sezoně 45,71 sec ( o půl sekundy horší než jeho nejrychlejší čas 45,21 sec z roku 2010), leč na postup do semifinále to nestačilo. Sanford skončil na celkovém 26. místě.

Jillian Schwartzová reprezentuje Izrael ve skoku o tyči na velkých mezinárodních soutěžích od roku 2011. Americká rodačka ze státu Illinois drží osobní rekord pod otevřeným nebem 461 cm. Za ním ovšem na olympiádě zaostala. Na první pokus sice zvládla 440 cm, ovšem na další výšce (450 cm) laťku třikrát shodila. V kvalifikaci skončila osmnáctá a do finálových skoků nepostoupila.

Atletika do třetice: maratonec Zohar Zemiro. Rodák z etiopské diaspory, věk pětatřicet. Zápasí nejen s nekonečnými kilometry, ale také s astmatem. V Londýně doběhl na 81. místě (z 85, kteří dokončili); tak vyčerpán, že musel být odvezen na kolečkovém křesle. Jeho čas 2:24:59 hod byl o více než dvacet minut horší než osobní rekord (2:14:28 – dosažen na maratonu v Amsterdamu 2011), ale co na tom záleží. V tomto běhu zvítězí každý, kdo se postaví na start a protne cílový paprsek.

V London Aquatics Centre se představily také dvě izraelské akvabely. Anastasia Glouškovová a Inna Joffeová. V soutěži dvojic skončily v kvalifikaci na 17. místě a do finále nepostoupily.

Sportovní střelbu zastupoval Sergy Richter. Kvalifikace ve střelbě malorážkou vleže na 50 metrů se mu nevyvedla. Ve střelbě 6x10 ran získal 587, což bylo 44. místo – bez nároku na postup do finále. To mu naopak uniklo doslova o vlásek ve vzduchové pušce na 10 metrů (také 6x10 ran). V kvalifikaci skončil s 595 body devátý, přičemž o osmičlenné finále ho připravil jeden jediný bod. Sport a smůla, to jsou velice často spojité nádoby.

Přehráli Federera

Tečku v tomto přehledu obstará tenis. Šahar Peerová ve dvouhře žen vypadla hned v úvodním kole, když nestačila na skvěle hrající Rusku Šarapovovou. Prohrála 2:6, 0:6.

O poznání lépe hráli v mužském deblu Jonathan Erlich s Andym Ramem. V prvním kole těsně vyhráli nad španělskou dvojicí Granollers-Lopez dvakrát 7:6. Ve druhém kole se zrodila senzace: Izraelci porazili v poměru setů 1:6, 7:6, 6:3 Švýcary, za které hráli Wawrinka a Federer, druhý jmenovaný aktuálně světový hráč číslo jedna. Nadšení ovšem dlouho netrvalo. Ve čtvrtfinále narazili na americké bratry Bryanovy, jeden z nejlepších párů mužské čtyřhry na světě, a těsně jim podlehli: dvakrát 6:7.

Závěr: Zklamání z medailové absence i z odmítnutí připomenout mnichovskou tragédii 1972 během zahajovacího ceremoniálu ze strany MOV. Potěšení z dílčích úspěchů: dvou národních rekordů, historicky nejlepšího umístění v plaveckém finále, nejlepšího osobního času sezony na běžecké trati 400 m mužů, několika postupů do semifinále či finále. Taková je základní bilance účinkování 37 mladých mužů a žen z malé země v Londýně a okolních sportovištích.

Blattův bronz

Třebaže: jednu medaili Izrael přece jenom získal. V basketbale mužů. Má bronzovou hodnotu. Ano, třetí místo na basketbalovém turnaji vybojovali Rusové po vítězství nad Argentinou 81:77. A co s tím má společného Izrael? Hlavním koučem ruského týmu je izraelský basketbalový odborník, současně trenér velkoklubu Maccabi Tel Aviv - David Blatt. Na toto téma řekl:

Část bronzové medaile patří izraelskému sportu. Jsem více než co jiného jeho produktem a dávám tuto medaili jako dar všem v Izraeli.

Je to samozřejmě symbolika, která potěší. Současně má v sobě zakódovanou velkou výzvu: udělat maximum pro to, aby Rio 2016 navázalo na tradici zahájenou v Barceloně 1992.