Stalo se tak ve středu 15. března, jak informovaly všechny hlavní izraelské servery (např. The Times of Israel: „Warning of civil war, Herzog unveils framework for judicial reform; PM rejects it“). Ano, čteme dobře. Herzog představil kompromisní řešení justiční reformy na pozadí varování před občanskou válkou. Hovoří-li prezident jakékoli demokratické země o nebezpečí občanské války, je situace vážná.
A ona vážná je. Země je rozdělena. Každý týden, už déle než dva měsíce, slyšíme o masivních protestech v Tel Avivu a dalších městech včetně metropole Jeruzaléma, kterých se v součtu zúčastnily statisíce občanů. Svolány jsou obvykle na sobotu, ale konají se i v jiných dnech: nejnověji ve čtvrtek 16. března.
Co tento společenský neklid způsobilo, že je prezident státu nucen varovat před občanskou válkou a pádem do propasti? Jednoduchá odpověď: národně náboženská pravicová koalice s pohodlnou parlamentní většinou 64 ze 120 poslanců prosazuje vlastní verzi soudní reformy, jejímž hlavním smyslem je omezit pravomoce Nejvyššího soudu, který je podle autorů reformy příliš levicový a nadto příliš aktivistický. Problém je ovšem v tom, že v Izraeli při neexistenci ústavního soudu plní jeho roli právě Nejvyšší soud, přičemž jde o jedinou pojistku s pravomocí zasáhnout, pakliže by Kneset přijal legislativní normu, která by byla v rozporu s „ústavou“ (v Izraeli při absenci ucelené ústavy plní její roli tematické Základní zákony).
Na druhou stranu ale, pakliže by byl Nejvyšší soud příliš aktivistický a rušil „jako na běžícím páse“ (tak tomu v praxi ovšem není) zákony přijaté většinou demokraticky zvoleného zákonodárného sboru, lze namítnout, jakým právem má hrstka nikým nevolených soudců zasahovat do rozhodnutí vládní moci, která opírá svoji legitimitu o vůli lidu vyjádřenou ve svobodných volbách.
Obecně platí, že soudní reforma je potřebná. Otázka je, jakou má mít podobu a jak má být prosazena. Koalice, vědoma si své parlamentní síly, zvolila obsah, který vyhovuje pouze jí, a metodu typu „buldozer“. Jedno i druhé vyvolává zmíněné masivní demonstrace a odpor ve všech segmentech společnosti a obavy v diaspoře. A také údiv, případně nesouhlasné reakce politiků, v zemích Izraeli přátelsky nakloněných.
Protože také patřím mezi celoživotní přátele Izraele jako židovského a demokratického státu, dovolím si skromně podotknout, co vadí mně. Chybějící celonárodní odborná i laická debata, která by vedla k všeobecně přijatelnému kompromisu. Jsem toho názoru, že reforma justičního systému je věc pro fungování demokratického právního státu natolik zásadní, že nemůže být přijata bez takovéto diskuse, má-li mít patřičně dlouhou životnost, ideálně v řádu dekád. Ačkoli jsem stoupencem izraelské národní pravice (strany Likud), mám se způsobem, jakým Likud a jeho spojenci reformu prosazují a co do ní vložili, značný problém. Myslím, že podobně to cítí i další přátelé Izraele z pravicového spektra.
Je zřejmé, že když vládnoucí koalice prosazuje projekt, který vyvolává tak masivní nesouhlas, kritiku a odpor, není jiné řešení než hledat kompromis. Kdo by s ním měl ale přijít? Koalice je neústupná a sveřepě trvá na svých návrzích. Opozice odmítá vyjednávat, dokud koalice prosazování reformy v Knesetu nepozastaví (což je také špatný postoj a je třeba na něj poukázat). Zbývá jediná autorita: státní prezident.
Isaac Herzog se podle svých slov celou věcí po řadu týdnů intenzivně zabýval, vedl bezpočet konzultací s mnoha relevantními osobnostmi včetně právních expertů a jak již bylo uvedeno, 15. března předložil svůj rámec (v anglickém překladu z hebrejštiny má několik názvů, jedním z nich je „People ́s Framework“ – Lidový rámec), který on sám považuje za „zlatou střední cestu“. V tomto pojednání budu dokument označovat jako „Herzogův kompromis“, případně „rámec“. Jde o obsáhlý návrh, z něhož vyberu jen to nejpodstatnější týkající se dvou klíčových bodů reformy: výběru soudců a možnosti Knesetu přehlasovat pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ještě předtím, než k tomu přistoupím, musím uvést to nejzásadnější: Herzogův kompromis byl krátce po jeho zveřejnění stranami vládní koalice, a také premiérem Netanjahuem, který ten večer (15. 3.) odlétal do Berlína, jednoznačně odmítnut. Jako návrh, který „nic neřeší“. Koalice neprojevila ani náznak dobré vůle. Klíčové parlamentní opoziční formace návrh podpořily, byť v některých bodech s výhradami.
HERZOGŮV KOMPROMIS
(I)
Vládní projekt justiční reformy sestává z několika základních kamenů. Jeden z nich se týká Komise pro výběr soudců.
Stávající stav. O tom, kdo se v Izraeli stane soudcem rozhoduje zmíněná komise složená z 9 členů:
1x ministr spravedlnosti ... předseda komise
1x další ministr vlády
1x předsedkyně***) Nejvyššího soudu
2x soudci Nejvyššího soudu
2x poslanci Knesetu (obyvkle 1x za koalici, 1x za opozici)
2x právníci – členové advokátní komory
Soudci Nejvyššího soudu jsou zvoleni, pakliže získají minimálně sedm hlasů z devíti, soudcům ostatních soudů stačí prostá většina. Tento systém neumožňuje, aby vláda prosadila do Nejvyššího soudu svého kandidáta, aniž by se musela dohodnout s ostatními členy komise.
Plán koalice. Počet členů komise by se zvýšil na jedenáct:
1x ministr spravedlnosti
2x další ministři vlády
1x předseda Ústavního, právního a justičního výboru Knesetu
1x předseda Státního kontrolního výboru Knesetu
1x předseda Sněmovního výboru Knesetu
1x předsedkyně***) Nejvyššího soudu
2x soudci Nejvyššího soudu
2x zástupci veřejnosti vybraní ministrem spravedlnosti
V této sestavě by měla koalice zajištěnou většinu, nejen nadpoloviční (6 z jedenácti), ale také majoritu potřebnou pro zvolení členů Nejvyššího soudu (7 z jedenácti). Bylo by to dáno tímto součtem: 3 ministři vlády + 2 předsedové parlamentních výborů*) a 2 zástupci veřejnosti**). Těchto sedm členů by prosadilo jakéhokoli vládního kandidáta bez nutnosti kompromisu s ostatními členy komise.
*) Aktuálně je předseda Ústavního, právního a justičního výboru z vládní strany (Simcha Rothman – Náboženští sionisté), stejně tak předseda Sněmovního výboru (Ofir Katz – Likud), zatímco šéf Státního kontrolní výboru je z opozice (Mickey Levy – Ješ Atid).
**) Lze předpokládat, že členové vybraní ministrem spravedlnosti budou hájit postoje koalice.
***) Uvádím „předsedkyně Nejvyššího soudu“, protože v jeho čele stojí aktuálně Esther Hajutová.
Návrh prezidenta. Isaac Herzog by ponechal jedenáct členů komise, ovšem pozměnil by složení:
1x ministr spravedlnosti
2x další ministři vlády
1x poslanec za koalici
2x opoziční poslanci
1x předsedkyně Nejvyššího soudu
2x soudci Nejvyššího soudu
2x zástupci veřejnosti vybraní po dohodě ministra spravedlnosti s předsedkyní Nejvyššího soudu
V tomto půdorysu by vláda neměla většinu, pokud by šlo o volbu soudců Nejvyššího soudu, a to ani v případě, že by oba zástupci veřejnosti hlasovali pro koaliční kandidáty (3 ministři + 1 poslanec + 2 zástupci veřejnosti). Opět tedy platí, že ke zvolení soudce Nejvyššího soudu by byl nutný konsenzus, nikoli diktát.
(II)
Druhá záležitost, u které se zastavíme, se týká možnosti přehlasování pravomocného verdiktu Nejvyššího soudu Knesetem, a to jeho nejmenší většinou (61 hlasy). Něco takového v současné době není možné: pokud Nejvyšší soud rozhodne, že ta či ona legislativní norma včetně Základních zákonu nebo jejich částí je protiústavní a zruší ji, není proti tomu obrany. Tím podle zastánců reformy soudní moc nepřijatelně zasahuje do moci exekutivní.
Proto chce koalice uzákonit následující:
a) Nejvyšší soud nebude moci projednávat Základní (ústavní) zákony;
b) Ostatní zákony (nebo jejich dílčí ustanovení) bude moci zrušit za podmínky, že o věci bude rozhodovat panel všech 15 soudců, přičemž pro zrušení bude 80 procent z nich, tj. dvanáct soudců;
c) Kneset bude mít možnost přehlasovat rozhodnutí Nejvyššího soudu o zrušení příslušné legislativy, a to většinou 61 zákonodárců.
Zejména bod „c“ je nanejvýš kontroverzní, protože minimálně 61 poslanců má většinová koalice vždy (aktuálně 64); pokud by byl tento bod návrhu prosazen, Nejvyšší soud by byl odsouzen do role impotentního diváka – soudržná koalice by ho pokaždé přehlasovala. Dodat musíme také to, že k přijetí Základního zákona postačí prostá většina přítomných poslanců Knesetu (pouze při novele je v řadě případů vyžadována většina absolutní, případně kvalifikovaná).
Návrh prezidenta Herzoga také stanoví, že Základní zákony by nepodléhaly přezkumu Nejvyššího soudu. Musely by ale být schvalovány jinak než dosud. Jeho „rámec“ vyžaduje čtyři čtení v Knesetu; první tři by musela schválit většina 61 poslanců, ovšem čtvrté by prošlo pouze tehdy, pokud by pro něj zvedla ruku kvalifikovaná většina 80 zákonodárců. Pokud by ke čtvrtému čtení došlo až po volbách v nové sněmovně, postačila by kvalifikovaná většina 70 poslanců. Jakékoli změny Základního zákona týkajícího se voleb by ale vyžadovaly souhlas kvalifikované většiny 80 poslanců v každém ze čtyř čtení.
Pokud jde o soudní přezkum obecných zákonů, zatímco – připomeňme – vládní koncepce vyžaduje souhlas 12 soudců Nejvyššího soudu z patnácti, aby byla legislativa zneplatněna, prezident navrhuje dvoutřetinovou většinu (šest) v jedenáctičlenném panelu soudců.
Jako jeden z nedostatků Herzogova kompromisu je uváděna absence klauzule o přehlasování rozhodnutí Nejvyššího soudu, což je dost podstatná část vládního návrhu.
V tomto článku nejsou zahrnuty všechny body a aspekty kompromisu prezidenta Herzoga. I když jeho „rámec“ není dokonalý, jeví se být vhodným základem pro jednání o kompromisu mezi koalicí a opozicí. V každém případě by si zasloužil pozornost – kdyby ho ovšem koalice kategoricky a bez dalšího jednání neodmítla.
Co bude dál?
K tomu se vyjádřil v komentáři šéfredaktor serveru The Times of Israel David Horovitz („When Herzog’s bid to save democracy crashed into Netanyahu’s dash for absolute power“/16. 3. 2023). Soudí, že Nejvyšší soud pravděpodobně novou koaliční legislativu mající za cíl omezit jeho pravomoce pozastaví nebo zruší. Co pak udělá premiér Netanjahu? Horovitz připomněl, že nedávno neochotně respektoval soudní verdikt o odvolání z funkce ministra Arjeho Deriho kvůli jeho podmíněnému odsouzení za daňové delikty. Zachoval by se podobně v případě, kdy by Nejvyšší soud zrušil legislativu, kterou považuje za programovou prioritu své koalice? Nebo by se vzepřel justici a víc podnítil své příznivce proti ní s ještě ničivějšími důsledky pro rozdělený izraelský národ?
Šéfredaktor s trpkostí uzavírá, že úsilí prezidenta Herzoga bylo poslední realistickou šancí na konsensuální reformu v rámci vyvarování se toho, co opakovaně nazval pádem do propasti; současně se ale Netanjahuova koalice rozhodla okamžitě a pohrdlivě ji odhodit stranou.
Ať tak či onak, jisté je jedno. Vření v izraelské se v příštích týdnech rozhodně nezklidní. Ba právě naopak. Zemi patrně čeká hodně horké jaro.
(Zpracováno podle The Times of Israel - „The Times of Israel: „Warning of civil war, Herzog unveils framework for judicial reform; PM rejects it“/15. 3. 2023.)
