V roce 2021 veřejně informovala o tom, že je nebinární. Server iDNES o tom psal 9. července toho roku („Proslavila se rolí princezny Diany. Nyní prozradila, že je nebinární“); podle téhož zdroje oznámila v dubnu 2021, že je queer.
V článku z letošního 10. března („Jsem nebinární. Nechápu tedy, proč nedostávám mužské role, říká herečka“) je zmíněn rozhovor Corrinové s časopisem Vanity Fair („Emma Corrin Hopes for Roles of All Genders“). Ten byl na webu časopisu publikován už 15. února 2023. Korespondentka Joy Pressová se zmínila o tom, co už bylo známo: přiznání se k nebinaritě, změna v používání zájmena (herečka prý ale umožňuje, aby ve vztahu k její osobě byl používán jak tvar she /ona, tak they/oni – LS) a sdělení, že nosí binder – stahovač prsou, aby se její hrudník jevil více plochý. Pak herečce položila otázku, jestli uvažovala o konkurzu na mužskou roli nebo o hledání nebinárních rolí?
Corrinová odpověděla: „Je zajímavé, že mi nejsou nabízeny mužské role, ale stejně by mě to lákalo!“
Nevím, jestli je to zajímavé, ale je to především normální. Bez ohledu na to, co se děje v jejím mozku je Corrinová po fyzické stránce ženou se vším všudy, navíc atraktivní – nikoli náhodou byla vybrána do role neméně půvabné Diany v jejím mladším období. Ztvárnila ji skvěle. Dokud bude svět fungovat tak, že režiséři si budou moci do mužských rolí svobodně vybírat muže a poslední slovo bude mít zase jenom režisér a jeho tým, pak, obávám se, nebude mít krásná žena Corrinová šanci. (Podotýkám, že se bavíme o stavu, kdy herečka nepodstoupila žádnou operaci a používá pouze binder.) V okamžiku, kdy do svobodného rozhodování „hodí vidle“ politicko-korektní politici ve službách progresivistických aktivistů a začnou být nařizovány kvóty, jak je dnes módou, pak ano, fyzická osoba – žena bude moci hrát mužskou roli. To už ale budeme žít ve světě, v němž například roli Ježíše bude moci dostat Číňanka a Masaryka bude hrát černoch. Nic není nemožné, nakročeno k tomu máme.
Jakkoli se to může zdát přehnané a hodně za hranou, není tomu tak. Server iDNES také píše, že to byla právě Corrinová, kdo navrhl, aby akce typu vyhlášení cen Oscar (právě máme jednu takovou show za sebou) nebo její britské obdoby BAFTA apod. zahrnovaly také genderově neutrální kategorie, neboť má za to, že „aktuální kategorie rozhodně nejsou dostatečně inkluzivní“.
A přesně o to jde. Osobní pocity Emmy Corinové jsou její privátní věcí. Že to zveřejnila na sociálních sítích, právě tak. Že se pochlubila používáním binderu a na Instagramu doporučila, od jakých firem si toto spodní prádlo pořizuje – to všechno je pouze a jen její soukromý problém a nikomu do toho nic není. Můžeme nanejvýš v duchu litovat toho, že tak nádhernou ženu postihla tato deviace (deviace = odchylka od normy) a svět mužů – obdivovatelů žen přijde o nádhernou bytost.
Jakmile se ale ve veřejném prostoru objeví požadavky ve stylu, že většina s ohledem na menší než malou minoritu by měla dělat to či ono, musíme zpozornět. Protože se po nás chce, abychom se my podřídili jim a podle jejich představ přeměnili tento svět, nikoli aby oni se vyrovnali s tím, jak svět reálně funguje.
Ilustrujme to na záležitosti homosexuality. Naše společnost, moderní, západní, svobodná, demokratická homosexualitu nekriminalizuje (jako některé muslimské režimy, i ty liberálnější, v nichž dochází k určitému druhu šikany ze strany státu), ale oficiálně pohlíží na lidi postižené touto deviací (opakuji: odchylkou od normy) naprosto stejně jako na obyvatelstvo patřící k heterosexuální většině. (Debatou o tom, že jde spíše o kastu privilegovaných nechci toto téma komplikovat; stejně jako nelze zabránit jednotlivcům, aby se vůči lidem postiženým výše uvedenými odchylkami od normy vyjadřovali v rozporu s oficiálním postojem státu, který vychází z ústavou garantovaného práva rovnosti všech před zákonem.)
Je samozřejmě správné, že homosexuální styk přestal být v naší zemi trestným činem (na samotném začátku šesté dekády minulého století). V roce 2006 byl přijat zákon o registrovaném partnerství – a tehdy se zdálo, že jsme se v této záležitosti dostali na samotnou hranici možného. Dokonce lidé z vedení jejich tehdejší organizace SOHO ujišťovali, že tím jejich požadavky končí (ačkoli to dnes zpochybňují). Kdo tomu uvěřil, byl bláhový. Salámovou metodou požadují homosexuální aktivisté víc a víc, vlastně naprosté zrovnoprávnění jejich stejnopohlavního vztahu s tradičním manželstvím včetně adopce dětí. Nechci to dnes rozebírat, ale pouze poukázat na to, že nároky se stupňují.
Totéž platí i v případě kategorizace na Oscarech a Filmové ceně Britské akademie. Dosud jsme vystačili se čtyřmi, pokud jde o rozdělení muži – ženy. Nejlepší herec a herečka v hlavní roli, totéž ve vedlejší roli. Nyní, když Corrinová objevila svoji nebinaritu, požaduje zvláštní kategorii. Jenomže v lidské společnosti je daleko víc odchylek od normálu. Tito lidé také mají mít svoji kategorii? Podíváme-li se do historických análů, kolik mezi oscarovými vítězi najdeme herců postižených nanismem (trpasličím vzrůstem)? Bylo by přece také dostatečně inkluzivní, kdyby měli svoji samostatnou kategorii – počet držitelů Oscarů mezi nimi by dramaticky vzrostl. Podobně bychom mohli přidat bezpočet dalších kategorií. Život na planetě by byl rázem radostnější, růžovější, pokrokovější, spravedlivější.
Nebo ne? Platí, nebo neplatí, že čím víc kategorií na Oscarech, tím lepší svět?
