Slova jsou nadbytečná, je zapotřebí činů. Pomáhá celý svět, přispět chce i Rusko. A tady spatřuji problém.
To co v Turecku a Sýrii způsobila přírodní katastrofa, děje se od loňského února na Ukrajině. Jen živel nahradili lidé v čele s Putinem. On poslal armádu do sousední země, aby ji ničila stejně jako zemětřesení poničilo kritický region v Turecku a Sýrii. Pod náporem zbraní agresora padají domy, v troskách umírají muži, ženy, děti. Také na Ukrajině počítáme mrtvé, zraněné, zmrzačené, lidi bez domova.
V Turecku a Sýrii se tomu, čeho jsme svědky sotva dalo předejít, nanejvýš velice omezeně (stabilnější lidská obydlí). Tomu, co se děje na Ukrajině se předejít dalo. Stačilo, aby vládce Kremlu dodržel slib, k němuž se jeho země zavázala v Budapešťském memorandu 1994 – že bude respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic a zdrží se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině.
Představa, že Rusko pomáhá Turecku a Sýrii v jejich tak těžké zkoušce, zatímco samo páchá o své vůli to samé v sousední zemi, je absurdita absurdit. Nejodpornější forma pokrytectví.
Za sebe říkám: svět pomůže Turkům a Syřanům i bez přispění Kremlu. Od Rusů očekáváme něco jiného. Aby tutéž zkázu, kterou prochází obě země postižené tragickými otřesy vyvolanými přírodním jevem, přestali šířit na Ukrajině.
Tektonické desky jsou nedílnou součástí planety Země, nelze je odstranit. Ruskou agresivní armádu z Ukrajiny odstranit lze. Nejrychlejší způsob spočívá v tom, že odejde sama. Nejsmutnější je, že právě to se nestane. Bude dál devastovat ukrajinský stát – a přitom nejspíš pomáhat Turkům a Syřanům zdevastovaným pohromou z 6. února.
I takový je obraz dnešního světa.
