Na zahradě jsem si cítil skvěle. Osvobozující relax. Nikde nikdo, jen mrazivý klid, magický výhled na zasněžené hory českého západu. Příjemné bezvětří. Oáza vnitřní očisty, ostrov klidu chráněný před bouřemi okolního světa. Zejména těmi ideovými. Není jich v posledních dnech právě málo.
Na obloze stříbrná šeď, občas zasvítila zlatá koule. Ticho přerušil motor stroje z nedalekého letiště. Vyhlídkový let? Výcvikový? Obojí je možné.
Litoval jsem chladu, zdržel bych se ještě déle. Do jara je ještě daleko, domů do tepla o něco blíž. Půl hodiny chůze.
Cestou jsem se znovu vrátil k dnešnímu tématu, které mi rezonuje v mysli. Mučení v naší době. Je něco takového vůbec přijatelné? Obecně máme asi všichni bez výjimky za to, že není. V žádném případě.
Opravdu bez výjimky, opravdu v žádném případě?
Život před nás staví rozmanitá dilemata. Modleme se za to, aby to následující naši společnost nikdy nepotkalo.
Je tom zatím jen podobenství. Školní třídu, kam chodí i vaše dítě, syn, dcera, vnouče, přepadnou teroristé a právě vaše milovaná ratolest je jednou z těch, komu zločinci přivážou k tělu výbušné zařízení. Jediná osoba, která zná deaktivační kód, je šéf této teroristické bandy; naštěstí padl do rukou tajné služby.
Bude-li jediným způsobem, jak z něj vymámit deaktivační kód - při vědomí akutního nebezpečí prodlení, protože časový odečet je nemilosrdný - použití zostřeného výslechu formou waterboardingu, čemu je zapotřebí dát přednost? Výslechovým metodám à la vrchní komisař Berghammer, jak ho známe z německého seriálu Big Ben, nebo zostřenému vyšetřování?
Opravňuje záchrana životů nevinných lidí použití „mučení“ v případech, kdy na straně boje nepřátel proti naší civilizaci stojí ti, kdo si absolutně neváží lidského života? Dáme přednost humánnímu výslechu, nebo uděláme vše pro to, abychom zabránili masakru dětí ve třídě, i kdybychom měli onoho šéfteroristu podrobit „mučení“?
Jak by si vyšetřovatelé tajné služby zodpověděli před vlastním svědomím, veřejným míněním a zejména před rodiči oněch školáků, že zatímco se snažili zjistit deaktivační kód - způsobem, při němž byla plně respektována šéfteroristova lidská práva, což znamená, že mu nebyl zkřiven jediný vlas na hlavě -, byla těla nevinných dětí a jejich učitele rozmetána po třídě v krvavém pekle? Co má větší hodnotu: právo vůdce vražedného komanda na slušné zacházení, nebo život nevinných?
Ne, to není žádná fantasmagorie – jsou země, kde problémy tohoto druhu (nikoli nutně totožné s uvedeným podobenstvím) řeší bezpečnostní služby dnes a denně. A nikdy nevíme, kdy něčemu podobnému budeme nuceni čelit u nás a kdy „vrchního komisaře Berghammera“, který je lidskost sama, budou muset vystřídat profesionálové z tajných služeb aplikující zostřené vyšetřovací metody.
Samozřejmě: něco takového by se mohlo týkat pouze nejextrémnějších případů z extrémních a v žádném případě, opakuji v žádném případě, ne – v řečeno pro odlehčení - vesnických krádeží slepic nebo jízdních kol z kočárkáren našich paneláků.
Nová doba, nové problémy, nové křižovatky, nová dilemata. Čelíme nejen dříve nečekanému v oblasti ekologie, klimatu a řadě dalších. Také v oblasti míru a bezpečnosti, kam patří nejen ruská agrese proti Ukrajině, ale také hrozba terorismu (čím víc muslimských imigrantů v Evropě, tím je toto nebezpečí větší – viz dění ve Francii, Británii, Belgii i jinde).
Zmíněné problémy před nás staví nové výzvy. Konkrétně z průmyslu. Společnost Sokolovská uhelná je největší zaměstnavatel v Karlovarském kraji. Do roku 2019 si málokdo z jejích zaměstnanců dokázal představit, že by mohla být ukončena výroba v jednom z jejích klíčových provozů – tlakové plynárně. Ta mimo jiné vyráběla energoplyn pro tamní paroplynovou elektrárnu a také zpracovávala kaly z ropných lagun Ostramo v Ostravě. Obojí skončilo, o práci přišlo několik set lidí (číslo se dle webu společnosti blížilo k tisícovce).
Důvod? Na zmíněném webu společnosti čteme:
Po 51 letech se zastavil provoz plynárenské části kombinátu Vřesová. Unikátní technologii, která dokázala za vysokého tlaku a teplot přeměnit hnědé uhlí na energetický plyn, dostihl skokový růst ceny emisních povolenek. (2. 9. 2020)
Nová situace, dříve nepředpokládané zlomové opatření. Kdyby někdo před patnácti či více lety tvrdil, že plynárna ve Vřesové na Sokolovsku, jedna z páteřních technologii tamního kombinátu, bude nucena skončit, dočkal by se v lepším případě shovívavého úsměvu.
Když v roce 2006 konzervativní publicista a ředitel Občanského institutu Roman Joch v debatě po jedné své přednášce v Olomouci argumentoval ve prospěch mučení (výlučně ve vztahu ke krajním případům jako ten, který uvádím výše) a říkal, že tento druh výslechu by „musel být schválen zákonem a prováděl by se za jasně definovaných podmínek a pod důslednou kontrolou parlamentu“, dočkal se opovržení, nenávistných útoků pseudohumanistů, v lepším případě idealistů, a nasazování psí hlavy. Bez ohledu na to: kdybychom čelili útoku teroristů ve škole se souvislostmi, jaké jsem popsal výše, nejenže by byla Jochova teze vzata na milost, ale rodiče dětí zajatých v oné třídě by doslova prosili bezpečnostní služby, aby podle této teze co nejrychleji postupovaly.
Píšu zde o principech. To co v letectví platilo před 11. září, dávno neplatí. Kdo létá ví, jakými bezpečnostními procedurami musí procházet. To co ve Vřesové stran tlakové plynárny platilo do léta 2020, již neplatí (byť s malou obnovenou její technologie se letos počítá, ale z jiného důvodu, než tomu bylo před odstavením a v rozsahu necelých 12 procent). Obecně: to co bylo nemyslitelné včera a nad čím ohrnujeme nos dnes, může být příkazem dne zítra.
V zásadě jde o jedno jediné: abychom při řešení naléhavých problémů v oblasti životního prostředí, neblahých klimatických změn, bezpečnostní situace a jiných nevylili s vaničkou i dítě.
