Vyšli jsme před dům a po pár krocích potkali jednu z učitelek MŠ.
„Dnes jdeme pro malou přes volební místnost,“ hlásil jsem.
Usmála se. „Já půjdu také, ale nejdřív musím jet nakoupit.“ A pokračovala na nedaleké parkoviště.
Na dlouhé chodbě školy visely po obou stranách vlajky zemí světa. Ne snad v souvislosti s volbami, ale jako učební pomůcka. Zpomalil jsem – a hledal tu „svoji“.
Po chvíli jsem ji spatřil. Bílý podklad, dva modré vodorovné pruhy, mezi nimi šesticípá hvězda. Vlajka Státu Izrael.
Zastavil jsem se a tomuto symbolu se poklonil. Co jsem tím chtěl vyjádřit? Svoji oddanost izraelskému státu a také – u příležitosti Dne památky obětí holocaustu – úctu těm, kdo byli nejprve nuceni nosit žlutou Davidovu hvězdu s nápisem „Jude“, aby je pak německý nacionálně socialistický režim nemilosrdně povraždil.
Teprve pak jsem vstoupil do třídy a do volební urny vhodil lístek se jménem Petr Pavel.
Ze školy vedla cesta do školky, ale to už je naše pravidelná rutina. Vnučka po vyzvednutí přiběhla a objala mě. Kolik dětí tenkrát, když Evropě vládlo hnědé Zlo, takto objalo své rodiče, prarodiče na pozadí kouřících komínů, aby je pak nikdy neviděly.
Ne, něco takového se nesmí opakovat.
PS: Večer přišla z Izraele zpráva, že v severní jeruzalémské čtvrti Neve Jaakov postřílel arabský terorista nejméně sedm věřících vycházejících po skončení bohoslužby ze synagogy Ateret Avraham. Zavraždil je proto, že byli Židé. Ve městě Džanínu, patřícím do Palestinské autonomní správy, stejně jako v Pásmu Gazy, které je pod vládou teroristického hnutí Hamas, byl reakcí jásot a ohňostroje, případně ocenění vraha, který byl naštěstí zlikvidován. (Zdroj: Web novin The Jerusalem Post/27. 1. 2023).
Antisemitské zrůdy se nezastaví před ničím. Boj proti nim zůstává úkolem číslo jedna.
