Jejich svědectví na toto téma přinesl Ynet 26. listopadu.
Původně o něčem takovém nechtěli psát, jak sami přiznávají. Jenomže – po deseti dnech v Dauhá se nemohou nepodělit o to, co zažívají. „Cítíme, že jsme nenávidění, obklopeni nevraživostí, nechtění.“ Jak jim řekl Katařan působící na první dojem přátelsky: „Rád bych vás přivítal. Ale opravdu nejste vítáni. Co nejdříve odtud vypadněte.“ To když zjistil, že jde o Izraelce. Jasná a jednoznačná slova. Řekl je občan hostitelské země, ne nějaký náhodně kolem procházející Libanonec.
Schechnik a Moalem píší, že světový šampionát je obrovská zkušenost. Je to pro ně neskutečná čest být na místě a pokrývat zpravodajsky hru, kterou milují na světě ze všeho nejvíc. Oba žijí od mala fotbalem. Referovat z MS je splněním osobního snu – stejně jako když člověk dělá rozhovor s Paulem McCartneym či Paulem Simonem (Schechnik), nebo pořizuje oficiální fotografie Messiho během jeho pobytu v Izraeli (Moalem). Je to vyčerpávající práce, ale nevadí jim. Kdyby na to přišlo, jsou ochotní spát třeba na chodníku.
Oba byli na několika předchozích turnajích, jak na Euru, tak na MS. Základní srovnání tedy existuje. Na ulici potkávají vedle domácích Katařanů také Palestince, Íránce, Maročany, Jordánce, Egypťany a Libanonce – s nenávistnými pohledy. Výjimkou jsou návštěvníci ze Saúdské Arábie: nechyběly úsměvy a jas v očích.
Zprvu neskrývali svoji izraelskou identitu (ačkoli právě před tím izraelské úřady návštěvníky Kataru varovali – LS), ale když zjistili, že to vede k slovní konfrontaci s Araby, a někdy až nehorázným nadávkám, změnili taktiku – začali se označovat jako novináři z Ecuadoru. Jedině tak mohli hovořit s fanynkami z Íránu. V opačném případě, když se drželi toho, že jsou Izraelci, jim bylo řečeno, že neexistuje způsob, jak by s nimi mohly Íránky hovořit.
Zážitek po zápase Brazílie – Srbsko (2:0). Ukázalo se, že hvězdný tým „Seleção“ (jedna z přezdívek brazilského národního týmu) má fanoušky jak mezi muslimy, tak Izraelci. Jedni i druzí se šli přidat k radosti brazilských návštěvníků. Kolem Izraelců pokaždé stáli Palestinci se svými vlajkami, křičeli, uráželi, obtěžovali. Jednou byl s výhrůžkami obklíčen fanoušek z Kafr Qasimu, arabského města v Izraeli. V mžiku zbledl. Palestinci a Katařané to celé fotili, smáli se a dělali si z izraelských hostů legraci.
Novinář Schechnik přiznává: „Tady jsem poprvé vystřízlivěl. Vždy jsem byl názorově centrista, liberál a otevřený člověk; touha po míru mi byla nade vše. Vždycky jsem si myslel, že problém je ve vládách. Včetně naší, izraelské. Ale v Kataru jsem poznal, jak obrovská nenávist vůči nám panuje mezi lidmi na ulici. Jak moc nás chtějí vymazat z povrchu zemského. Do jaké míry v nich vše, co souvisí s Izraelem, vzbuzuje hlubokou nenávist."
Článek končí pozoruhodným postřehem. „Díváme se v Kataru na (vnitropolitické povolební) debaty v Izraeli a připadají nám hloupé a zbytečné. Pokud v Izraeli nespojíme síly, abychom byli jedním národem, ale budeme bojovat proti sobě, pak naše situace tváří v tvář nepřátelským silám nebude dobrá. Přeberte si to jak chcete. Světový šampionát v Kataru je skvělá věc, to bezesporu, ale my budeme odjíždět s velice špatnými pocity. Na druhou stranu – jaká radost bude vracet se do své země. Žádnou jinou nemáme.“
•
Jedno svědectví z mnoha. Rozhodně je dobré o něm vědět – a třeba se nad mnohým i zamyslet. Se vším souhlasit nemusíme. Izraelská společnost je navýsost demokratická, pluralistická a nikdy nebude mluvit „jedním hlasem“. Na druhu stranu nás sotva může naplnit optimismem zjištění, že zavilá protiizraelská nenávist není pouze věcí „těch nahoře“, ale je to současně i záležitost „ulice“. Cesta ke globálnímu arabsko-izraelskému míru, nejen politickému, ale i mezilidskému, je ještě dlouhá, předlouhá. Pokud něco takového může vůbec existovat.
