Tak už i Karafiátovi Broučci?

Jako člověk „odkojený“ vedle Bible tímto klenotem dětské literatury jsem poněkud překvapen některými reakcemi na dle mého soudu naprosto normální dárek, který premiér Fiala přivezl prvňákům do Ostrova na Karlovarsku.

Dárek nejen normální, ale i užitečný.

Člověk se učí celý život. Nikdy by mě nenapadlo, z čeho všeho se dá udělat svého druhu politikum. Třeba z tak nevinné pohádky, jakou jsou zmínění Broučci. Jistě, jejím autorem je evangelický (v té době reformovaný) farář, proto je psána v křesťanském duchu. Z toho pak vyplývá skutečnost, že dílu dominuje princip poslušnosti. Ten, pokud je nesprávně pochopen či interpretován, může vést k závěru, že premiér rozdal v tělocvičně ZŠ Májová žáčkům první třídy knihu naprosto nevhodnou.

Na blogu iDNES se k dárku předsedy vlády vyjádřil Martin Prášek v článku „Fialovo kouzlo nechtěného na první školní den“/1. 9. 2022). Důraz položil na závěr pohádky, kdy všichni broučci během třeskuté zimy pomrznou. Následuje připomenutí jistě velice vážné současnosti. Zkráceně:

„Celá Evropa řeší energetickou krizi /.../. V podstatě ovšem nikdo moc neví, co se bude dít a jaká ta zima bude. Ovšem všichni tuší, že bude zlá a že až půjde do tuhého, evropská energetická solidarita půjde do kopru a co se bude dít pak, neodhadne nikdo.“

S tím by se dalo v zásadě souhlasit. Pak ale následují dva odstavce, z nichž vybírám to klíčové, nad čímž nelze mávnout rukou:

„Darovat za této situace dětem knížku, na jejímž konci všichni poslušně zmrznou, to je docela slušné faux pas. /.../ Každopádně, výběr knihy už třeba v tom, že Karafiátovi Broučci v podstatě učí slepé poslušnosti k autoritám, ať už jsou jakékoliv, svědčí, v tom lepším případě, o nekompetenci a nízkém rozhledu teamu páně premiéra.“ (Autor soudí, že Broučky nevybíral nutně sám Petr Fiala, ale členové jeho PR týmu.)

Martin  Prášek se zařadil mezi ty, kdo podle mého soudu dokázali neuvěřitelné. Účelovým způsobem a s prominutím demagogicky zpolitizoval klenot české dětské literatury. Je to něco vskutku unikátního. Vyčítat premiérovi či jeho PR týmu výběr této knihy knihy (coby dar pro prvňáky) kvůli tomu, že na jejím konci všichni broučci "poslušně zemřou" mi přijde jako hodně účelové hledání klacku na bití psa.

Navíc jde o velké (záměrné?) nedorozumění. Karafiát se v knize nedopustil ničeho jiného, než že ukázal na realitu života - to, co potkalo broučky, čeká každého z nás. Závěr knihy je přirozený, pravdivý.

Pokud kritikům vadí princip poslušnosti, tak ten je v křesťanství (a ještě více v křesťanství reformovaném, do něhož Karafiát patřil) alfou a omegou víry, rozumějme, že jde o poslušnost – a tady rozlišujme – nikoli vůči „autoritám, ať už jsou jakékoli“, nýbrž vůči Bohu a jeho přikázáním. Tento princip poslušnosti se promítá do každodenního praktického života, a to i v případě ateistů! Všichni přece chceme, aby ti, kdo mají poslouchat, tak činili - žáci učitele, děti rodiče, řidič dopravního policistu a tak dále, příkladů je bezpočet. Drtivá většina z nás a lidí kolem nás v tomto systému fungovala celý pracovní život (píšu z pozice penzisty): očekávali, že jejich podřízení budou poslouchat je a jejich nadřízení očekávali totéž od nich. Pro chod zdravé společnosti (rodiny, týmů atp.) je něco takového naprosto nezbytné a je to tak správně, nikoli špatně.

Z tohoto hlediska daroval premiér žáčkům v ostrovské škole knihu velice dobrou. Vést děti k poslušnosti těch, které poslouchat máme, je přesně to, co naše společnost potřebuje. Což samozřejmě platí i o nás dospělých. Opakuji: Nejde o slepou poslušnost vůči komukoliv, a už vůbec ne vůči samozvaným uzurpátorům, kteří si vynucují poslušnost, aniž by na ni měli nárok. Učeně vyjádřeno, jde o poslušnost vůči legitimním a přirozeným autoritám. (U věřících je to samozřejmě Bůh a relevantní lidské autority, u ateistů pouze relevantní lidské autority.)

Srozumitelně: chtějí mít rodiče poslušné, nebo neposlušné děti? Pakliže poslušné, pak nemohou Broučci chybět mezi jinými užitečnými literárními díly v jejich domácí knihovně.

Martin Prášek v závěru svého blogu píše: „Nevím jak vy. Ale já jsem se po dnešku začal zimy OPRAVDU bát.“ Můj pohled: mohu mít potenciální obavy z nadcházející zimy, ne že ne, ale rozhodně ne v souvislosti s dárkem premiéra prvňákům v ostrovské základní škole.

•

Pro odlehčení a v pozitivním duchu. Složil jsem kdysi, jen tak sám sobě pro radost, písničku vzdáleně inspirovanou zmíněnou pohádkou Jana Karafiáta.

BROUČKOVA UKOLÉBAVKA

Podívej, Velký vůz,

v dálce Sírius.

Zdraví nás Vegy jas,

Castor i Pollux.

Sám Vodnář hladí tvář

dětem před spaním,

dřív, než Lyra začne hrát

do snů, půlnoc vyzvání.

Luna stráž, třpyt co znáš,

drží nad Zemí,

že je svět samý květ,

náhle zdá se mi.

Po dráze k té kráse,

Pane, za Tebou,

svíce v rukou andělů

kéž mé kroky povedou.

Nad klenbou říše hvězd

cíl je víry cest.

Prázdný kříž zůstal níž,

k Synu chci se vznést.

V hlubinách, černých tmách

ztrácí den svou moc,

bílá křídla s pozdravem

„Zdař Bůh!“ letí na pomoc.

Přejí nám  dobrou noc.