V článku „Od začátku izraelské invaze do Libanonu uplynulo 40 let. Trauma z války ale trvá dodnes“ (6. června 2022, značka „her“).
Text končí větou:
Invaze, která skoro ničeho nedosáhla, si vyžádala 650 padlých a skoro čtyři tisíce zraněných Izraelců.
Je pravda, že tato vojenská operace nedosáhla všech svých cílů, ale tvrzení, že „skoro ničeho nedosáhla“ je pravdě hodně vzdálené.
Uvádí se, že Izrael podnikl invazi do Libanonu v reakci na atentát na svého velvyslance v Londýně Šloma Argova, k němuž došlo 3. června 1982. (Ambasador přežil, ale zůstal upoutaný na lůžko; zemřel v roce 2003.) Teroristický útok provedli palestinští Arabové a je vcelku lhostejné, k jaké skupině patřili. (Ne k Arafatově, ale k frakci jeho oponenta Abú Nidala.) Terorista jako terorista. Zejména, když útoky přes hranice jižního Libanonu podnikali také příslušníci Arafatovy PLO.
Atentát na velvyslance Argova byl pouze „posledním stéblem sláby, které zlomilo velbloudovi hřbet“.
Palestinskoarabští teroristé - poté, co byli v důsledku občasné války v Jordánsku (1970/1971), kde se pokusili o svržení krále, donuceni z monarchie odejít - se usídlili v jižním Libanonu, odkud podnikali útoky (raketami, vražednými komandy) proti Izraeli. Učinit přítrž těmto zločinným akcím a vytlačení PLO z jižního Libanonu, to byl smysl izraelské operace Mír pro Galileu.
A tohoto cíle bylo dosaženo: Arafat a jednotky PLO byli nuceni přemístit se do Tuniska.
S lítostí je třeba přiznat, že se nepodařilo uvést v život druhý cíl. Úsilí Izraele, zejména tehdejšího premiéra Menachema Begina (a dalších politiků včetně ministra obrany Ariela Šarona), o uzavření mírové smlouvy s Libanonem skončilo smrtícím atentátem na prezidenta Bašíra Džamáíla.
Nutno zdůraznit, že to nebyl Izrael, kdo odmítl mír, ale ty síly v arabské společnosti, které před přátelstvím a korektními sousedskými vztahy upřednostňují fanatickou nenávist a před životem smrt.