K článku Jiřího Turnera o antisemitismu

Publikován byl 5. 12. Úvodem jsme se dozvěděli, že svůj podíl viny na antisemitských náladách mají sami Židé, židovské organizace a do společnosti nešťastně implantovaná „izraelománie“ či jistá forma „sionismu“.

Podíl viny Židů a židovských organizací na antisemitismu nejsem s to posoudit. Vlastně ani ochoten: připomíná mi toto tvrzení názory, podle nichž si žena za znásilnění může sama, protože byla příliš vyzývavě oděna. To zavání zvláštním druhem alibismu, polehčující okolností pro násilníka. Za sebe říkám: takto uvažovat nechci, nemohu.

O to víc mě zaujala druhá polovina zmíněné autorovy věty. Že svůj díl viny na antisemitismu má do společnosti nešťastně implantovaná „izraelománie“ či jistá forma „sionismu“.

Tento úhel pohledu doplnil Jiří Turner osobním poznatkem, že daleko více než projevy antisemitismu vnímá projevy nekritické adorace státu Izrael a takovou míru mediálního zájmu spojenou s Židy, judaismem a Izraelem, že to může, stručně řečeno, člověka dokonale otrávit.

S tím souvisí i závěr vyplývající z obsahu předposledního Turnerova odstavce. Izraeli je věnována větší pozornost, než si vzhledem k počtu obyvatel a velikosti svého území zaslouží (opět stručně řečeno).

Můj pohled na tuto záležitost: nejde o počet obyvatel nebo rozlohu židovského státu; Izrael je nutné posuzovat z hlediska jeho významu. Historického, duchovního. Ten je gigantický.

Má-li někdo (kolega Turnera a lidé podobně smýšlející) pocit, že Izraele je ve veřejném prostoru příliš, pak musím upozornit, že – viděno v dlouhodobé (tisícileté) dějinné perspektivě -, se Izrael vrací tam, kam vždy patřil: na přední místo zájmu. Pokusím se toto tvrzení osvětlit.

Patříme k civilizaci, která se hlásí k židovsko-křesťanským kořenům. Společným jmenovatelem jedněch i druhých je víra v existenci Boha. Stvořitele, ale také suveréna, jehož rozhodnutí ti, kdo v Něj věří, plně respektují.

K těmto rozhodnutím patří výběr lidu Izraele jako vyvoleného národa a výběr Zaslíbené země (Země izraelské) jako jeho národního domova. Starověká židovská a raná křesťanská historie je zaznamenána v Bibli – svaté knize obou náboženství. Její obsah, poselství je „pupeční šňůrou“ spojenou s fenoménem Izrael.

Každý, kdo u nás vyrůstal v (křesťanském) náboženském prostředí setkával se se zmíněným fenoménem dnes a denně. Izrael – to je alfa a omega biblické zvěsti: od okamžiku, kdy patriarcha Jákob dostal druhé jméno Izrael až do příchodu Ježíše a po jeho smrti a zmrtvýchvstání zformování Jeho Církve – první křesťanský sbor (společenství věřících) byl ustaven v Jeruzalémě.

Namátkou. Vydání Zákona včetně Desatera lidu Izraele na Sinaji při návratu z Egypta do Zaslíbené země, období izraelských soudců, ustavení monarchie a Jeruzaléma jako jejího hlavního města, vybudování Prvního chrámu v Jeruzalémě, rozdělení jednotného státního útvaru na Judské a Izraelské království, babylonské zajetí obyvatel Judského království, návrat Judejců (Židů) do Judeje a vybudování Druhého jeruzalémského chrámu, narození Ježíše v Betlémě a jeho působení v Zemi izraelské.

Jak patrno, s ohledem na naše židovsko-křesťanské kořeny, k nimž se hrdě hlásíme (ale byly by součástí naší civilizace, i kdybychom se k nim nehlásili) má pro nás Izrael nesrovnatelně větší význam než jakýkoli jiný stát a národ – myšleno v náboženské, duchovní oblasti. Tu ovšem nelze oddělit od reálného národa a reálné země (bez ohledu na počet km2). S pojmem Izrael se setkávají věřící všech vyznání při četbě Bible, při kázání v kostele, protestantské děti v Nedělní škole. Tři největší křesťanské svátky - Vánoce, Velikonoce, Letnice (Svatodušní svátky) mají svůj původ v Izraeli, v Jeruzalémě. Je nutné pokračovat?

A moderní Izrael?

Po (zaokrouhleně) dva tisíce let trvajícím období charakterizovaným absencí izraelské (židovské) státní samostatnosti a pobytem většiny Židů v diaspoře (mimo Izrael) byla nezávislost Izraele v roce 1948 obnovena. Už předtím, ale především potom se začali Židé houfně do své pravlasti vracet. Nebylo to překvapivé: návrat z diaspory předpověděli ve starověku izraelští proroci.

Současný Izrael je tedy pokračováním Izraele starověkého. Ledacos je jiné, místo monarchie republika, nestojí Chrám (zůstala jen Západní zeď) – a tudíž i judaismus je jiný; nikoli kněžský, ale rabínský. Stejná je ale země, stejné je hlavní město – Jeruzalém, stejný je národ, který prošel dějinami jako ten, jemuž dal Bůh jméno: Izrael.

Má tedy Izrael na této planetě od časů uzavření smlouvy Boha s praotcem Abrahamem až do dnešních dnů své specifické postavení. Zaslouží si naši pozornost, solidaritu, přátelství.

Na rozdíl od Jiřího Turnera si myslím, že platí: čím více Izraele ve veřejném prostoru, tím lépe, nikoli hůře. Kdo toto nechápe a vnímá Izrael pouze optikou počtu jeho obyvatel a rozlohy (sotva viditelný flíček na mapě světa), tomu nebylo dáno dozrát k plnému porozumění toho, co pojem Izrael znamená. Pak samozřejmě bude psát o „izraelománii“ jako v podstatě negativním jevu.

Dvěma větami: Izrael je víc než počet obyvatel v geografickém prostoru velikosti Moravy. Nesrovnatelně víc.