Boj o Bílou horu pokračuje aneb Když si historik zaspekuluje

V tomto případě historička Ivana Čornejová. Docentka Ivana Čornejová. Působí na Karlově univerzitě a je respektovanou osobností ve svém oboru, k němuž patří i církevní dějiny.

Server Aktuálně.cz s ní zveřejnil rozhovor na téma Bílé hory. Ve středu 11. listopadu pod názvem, který hodně napoví o obsahu: „Doba temna je mýtus. Kdyby Češi na Bílé hoře vyhráli, bylo by hůř, říká historička“.

Tak tedy další hlas ve veřejném prostoru, hlas profesionála, který se staví ve věci Bílé hory na stranu vítězů. Ne absolutně, ne bez výhrad, ale z odpovědí paní docentky lze vyrozumět, že rozhodně nesympatizuje s poraženými. Tedy s evangelickou stranou „barikády“.

Zmiňuje sice, že „k odlivu inteligence došlo“ a „emigrace po Bílé hoře byla masivní“, na druhou stranu ale říká:

• To období ovšem nebylo tak temné, jak se můžeme domnívat. Teď se zjišťuje, že Bílá hora český vývoj nijak dramaticky nepřerušila. Český národ rozhodně nezanikl, nedocházelo ani k násilné germanizaci.

K násilné germanizaci sice nedocházelo, ale k násilné a brutální rekatolizaci, surovému pronásledování nekatolíků, utrpení bezpočtu prostých lidí, kteří se provinili pouze tím, že chtěli svobodně vyznávat svoji víru, ctili Husa a toužili po tom přijímat pod obojí a číst si ve své Bibli kralické ovšem ano. Této zásadní charakteristice pobělohorského období se ovšem Ivana Čornejová téměř vůbec nevěnuje.

Dobře je to patrné v její zmínce o páteru Koniášovi:

• O tom se často mluví jako o černé ovci. Je samozřejmě pravdou, že sbíral a pálil díla, která byla na jeho seznamu zakázaných knih, takový seznam měla ale každá církev. Koniáš ale, jak dokázal náš přední český lingvista Alexandr Stich, psal také velice hezké české práce.

Působí to dojmem, že Koniáš má sice menší škraloup v podobě barbarské likvidace nekatolických náboženských knih (včetně Bible kralické !), ale jelikož „psal velice hezké české práce“, je třeba na něj nahlížet jako na „novou vrstvu inteligence“ (termín I. Č.). V nadsázce dodám: zbývá přikreslit k jeho portrétu svatozář a od věci by nebyl ani stylový pomník.

S pozitivním hodnocením patera Koniáše by sotva souhlasila jistá Kateřina Němečková, o níž jsem se v Katolickém týdeníku č. 43/2010 dočetl:

• Když roku 1732 utíkali nekatolíci z opočenského panství do Žitavy, byly mezi uprchlíky Kateřina Němečková s dcerkou – ty byly dopadeny a odeslány do Opočna. Koniáš psal opočenskému regentovi dopis, v němž jej mj. žádá, aby Němečkovou dobře střežil, protože ji Koniáš má spolu s dalšími převézt ke krajskému úřadu, potažmo k apelačnímu tribunálu. Nebohá Němečková byla nakonec po výsleších uvržena do vězení v Dobrušce, kde za necelé dva roky onemocněla a zemřela, odloučena od své dcerky. Stejně tak nekompromisně, až tvrdě jednali s nekatolíky jezuitští misionáři Jakub Firmus či František Mateřovský.

Ivana Čornejová svůj špatně skrývaný prokatolický pohled na pobělohorské období uzavřela nepodloženou spekulací, která natolik poškozuje obraz evangelické strany, že se vkrádá podezření, zda nejde o záměr. Na otázku redaktora co by se stalo, kdyby čeští stavové na Bílé hoře vyhráli, odpověděla:

Obávám se že kdyby se tady upevnila vláda kalvínsky orientovaného Fridricha Falckého, tak by to mělo pro český národ daleko horší dopad. Fridrich Falcký byl mladý člověk, který do toho svého dobrodružství šel zřejmě s dobrými úmysly, neměl ale prakticky ničí podporu. Nezískal si u nás žádnou oblibu. Hypoteticky tak hrozila také budoucí nesvornost nekatolických konfesí a současně i ostrá nevraživost vůči katolíkům, což by mohlo zemi rozvrátit.

Pokud by byl zařazen český národ do evropské protestantské linie, tak je možné, že by na tom byl hůř, než tomu bylo v rámci mnohonárodnostní habsburské monarchie, kde měl každý národ svým způsobem právo na - moderně řečeno - sebeurčení.

Musela by zde převládnout jedna z protestantských konfesí, je ale otázka jaká. Situace u nás nebyla vůbec jednoznačná. Měli jsme zde utrakvismus, který se ještě štěpil na novoutrakvismus a staroutrakvismus. Německy mluvící obyvatelstvo se hlásilo k luterství. Byli zde i vyznavači kalvínského směru, ke kterým se přidala potom i ta do té doby ojediněle stojící jednota bratrská. Ta škála vyznání tady byla obrovská, a pokud by zvítězilo jedno z nich, samozřejmě by začalo potlačovat i ty ostatní. Jde ale pouze o můj názor v rámci virtuálních dějin.

Je to pouze názor, ale protože ho říká odborník, má mnoho lidí  tendenci jejím spekulacím věřit. Povrchní čtenář interview, a takových je v naší zemi většina, si pak z jejích slov odnese dojem, který mu nadlouho zůstane v paměti: jaké štěstí pro český národ, že na Bílé hoře zvítězila vojska katolického císaře!

Tímto „názorem v rámci virtuálních dějin“ šíří doc. Čornejová nepodložený pohled na hypotetické chování poražené strany, který vrhá na evangelíky nanejvýš nepříznivé světlo. A to by jako profesionálka dělat neměla.

Spíše bych ocenil, kdyby se v rozhovoru místo spekulací věnovala realitě a akcentovala nezměrné utrpení, které postihlo velkou část českého obyvatelstva v pobělohorské éře plné fanatické nenávisti vůči všemu nekatolickému.