K navázání styků mezi Izraelem a Kosovem

Sobotní (5. 9.) poněkud překvapivé rozhodnutí o navázání diplomatických vztahů mezi Kosovem a Izraelem nebylo všude přijato pouze s nadšením, ale u části veřejnosti s jistými rozpaky.

Stejně tak byl nejednoznačný postoj mezinárodního společenství ke vzniku samostatného Kosova (2008). Vidíme to na příkladu zemí V4. Tři z nich Kosovo uznaly (ČR, Maďarsko, Polsko), Slovensko nikoli.

Také Izrael patřil od roku 2008 do skupiny zemí, které kosovský stát neuznávají. Tento postoj Jeruzaléma se změnil 5. září 2020, kdy bylo oznámeno vzájemné uznání obou zemí, přičemž jako bonus Priština slíbila, že svoji ambasádu otevře v Jeruzalémě (a nikoli v Tel Avivu, kde ji má nesmyslně naprostá většina zemí udržujících s Izraelem diplomatické vztahy).

V izraelských médiích se vzápětí objevily analýzy na téma izraelsko-kosovských vztahů, které mnohé osvětlují. Jako základ tohoto textu jsem vybral článek na serveru Times of Israel, který publikoval jeho diplomatický korespondent Raphael Ahren pod názvem  Kosovo’s Jerusalem embassy offer was available for years, but Israel was wary.  V závěru se ještě dotknu jedné myšlenky z analýzy publikované v Jerusalem Postu.

Základní informace:  Nabídka Kosova navázat s Izraelem diplomatické vztahy a otevřít velvyslanectví v Jeruzalémě byla ze strany Prištiny k dispozici dlouhá léta, ale Jeruzalém byl opatrný a do takového kroku se nikterak nehrnul.

Ahren připomíná, že Kosovo se veřejně „dvořilo“ Izraeli hned od svého vzniku. Pokračuje: „Priština dosud neuznala Izrael ne proto, že by se proti tomu stavěla muslimská většina v zemi, nýbrž z toho důvodu, že Izrael neuznal Kosovo.“ A dále: „Izrael skutečně odmítal uznat Kosovo, protože nechtěl podporovat jednostranné prohlášení státnosti, neboť se obával, že by to mohlo vytvořit nebezpečný precedens, po němž budou následovat Palestinci.“

Yigal Palmor  působil v době vyhlášení nezávislosti Kosova jako mluvčí jeruzalémského ministerstva zahraničí. Otevřeně přiznal: „Izrael nechtěl podpořit krok separatismu etnické menšiny.“

Představitelé palestinských Arabů samozřejmě „kosovký model“ ve svých vystoupeních použili. Jeden vysoký úředník Autonomie (Podle Jerusalem Postu to byl poradce předsedy PA Abbáse Jásir A. Rabbo) tehdy prohlásil: „Naši lidé měli právo vyhlásit nezávislost ještě před Kosovem. A žádáme, aby naši nezávislost podpořily Spojené státy a Evropská unie.“

Autor dále připomíná, že Izrael nebyl jediný, kdo takto (s obavami ohledně reakce menšiny) na Kosovo pohlížel. Podobný postoj zaujalo dalších pět zemí v Evropě. Španělsko (z obavy z katalánského a baskického separatismu), Rumunsko a Slovensko (které mají maďarské menšiny a obávají se iredentismu) a Řecko s Kyprem (ty hlavně z důvodu křesťansko-pravoslavné solidarity se Srbskem) .

Raphael Ahren dále vysvětluje, že Izrael se po dlouhou dobu snažil zůstat mimo balkánskou krizi, i když byl vždy považován za podporovatele Srbska. Když v roce 2012 Srbsko hlasovalo v OSN pro přiznání statusu nečlenského pozorovatelského státu Palestinské autonomii (ČR hlasovala tehdy proti), vláda v Prištině doufala, že Jeruzalém by jako protiopatření mohl uznat Kosovo. To se ale nestalo.

Kosované přesto zůstali příznivě nakloněni židovskému státu a občas posílali do Jeruzaléma vysoké úředníky, aby se pokusili prosadit vztahy na vyšší úrovni.

„Byla jsem uchvácena potenciálem této země,“ prohlásila loni během návštěvy Izraele  Vlora Çitaku,  kosovská velvyslankyně v USA. „Bohužel ne mnoho Kosovanů mělo příležitost navštívit Izrael, ale naši lidé vzhlížejí k Izraeli jako k příkladu toho, jak lze vybudovat stát.“

Také pozdější prezident země  Hashim Thaci  je dlouholetým fanouškem židovského státu. „Miluji Izrael. Jaká úžasná země. Kosovo je přítelem Izraele, “uvedl v jednom rozhovoru už v roce 2007. „Když jsem tam byl, potkal jsem tolik skvělých vůdců - Netanjahua, Šarona; opravdu je obdivuji.“

Izrael ovšem tuto „lásku“ neopětoval, konstatuje Ahren a připomíná opatrné vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Avigdora Libermana, který v roce 2009 v Bělehradě k dotazu ohledně uznání Kosova řekl: „Monitorujeme situaci mezi Srbskem a Kosovem a opravdu doufáme, že v budoucnu, v příštích několika letech, dosáhnete skutečně komplexního a mírového řešení.“ (S nevyřčeným dovětkem, že teprve poté bude možné postoj Izraele ke Kosovu změnit. - LS)

Koneckonců ani myšlenka týkající se kosovské ambasády v Jeruzalémě není nová. „Pokud by Izrael uznal Kosovo, umístil bych kosovské velvyslanectví do Jeruzaléma,“ slíbil prezident Thaci v září 2018.

Nyní přichází na řadu klíčová otázka:  Proč došlo k dohodě o vzájemném uznání právě nyní?

Rapahel Ahren soudí, že to může souviset s tlakem administrativy USA, která se před listopadovými prezidentskými volbami snaží získat další body na poli zahraniční politiky. „Trump rád zdůrazňuje své uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele v roce 2017 a následné přemístění velvyslanectví USA z Tel Avivu do Jeruzaléma v roce 2018, zejména před evangelikálním publikem. A jak mohl Netanjahu odmítnout, když ho Trump požádal, aby uznal Kosovo výměnou za další velvyslanectví v izraelském hlavním městě (což je prvořadým zájmem nejen této izraelské vlády – LS)?

Podobnou otázku klade v jiném rozboru, který přinesl také 6. září server listu Jerusalem Post, politický analytik Herb Keinon. (What´s up with Kosovo?)

Ptá se:  Proč Netanjahu, který nastoupil do úřadu pouhý rok poté, co Kosovo vyhlásilo nezávislost, přichází s tímto krokem až teď, když tak dloho na kosovské pokusy o sblížení nereagoval?

Odpověď je prostá: Protože to chtěl Trump.

A vysvětluje: Po tom všem, co prezident udělal pro Izrael i Netanjahua - od přesunu ambasády do Jeruzaléma, odstoupení od íránské jaderné dohody, uznání svrchovanosti Izraele nad Golanskými výšinami, přes mírový plán „Deal of the Century“ až po zprostředkování dohody (o normalizaci) mezi Jeruzalémem a Abú Zabí -, Netanjahu prostě nemůže říci americkému prezidentovi NE. A zvláště ne v případě, když je tu něco, co Trump požaduje dva měsíce před tím, než Amerika půjde volit prezidenta.

Takový je tedy dvou pohled izraelských analytiků na vztahy jejich země s Kosovem. Snad pomůže čtenářům tohoto článku lépe se v dané problematice orientovat.