Oheň u Mariánského sloupu

Tušil jsem, že se něco takového dříve či později  stane a nepsal jsem o tom, abych to nepřivolal. Málo platné. V den výročí popravy 27 představitelů České konfederace jsme byli svědky prvního pokusu o poškození Váňova díla.

Jsem jedním z těch, kdo proti znovuvztyčení sloupu podepsali svého času petici. Kromě toho jsem na svém blogu na iDNES publikoval několik článků. V nich jsem vysvětloval, proč jsem proti.

Považuji tedy za svoji povinnost sdělit své stanovisku k pokusu poškodit sloup zapálením ohně.

S tímto činem nesouhlasím.

Neboť jedna svévole plodí další, jedna neúcta k cítění druhých plodí jinou neúctu s opačným znaménkem.

Mariánský sloup uráží památku obětí pobělohorské reformace. Rozumím ale i tomu, že pokus o jeho zničení uráží cítění všech, kdo vyznávají – jakkoli je to nebiblické – mariánský kult.

Ano, byl jsem proti obnovení sloupu na Staroměstském náměstí. Když už ale stojí, nemyslím si, že řešením je sloup jakkoli poškozovat, dehonestovat dílo sochaře Váni. Odčinit potupu, kterou my, potomci pobělohorských exulantů cítíme, lze jiným způsobem. Kompromisem. Při dobré vůli by se jistě řešení našlo.

Respektuji zásadu bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona (volný citát): Můžeme proti sobě pozvednout hlas, ale nikdy ne zbraň.

Týká se i Váňova staroměstského sloupu. Jakékoli násilí, vandalismus včetně nesmyslného zapalování, sprejování (což nás ještě také nejspíš čeká) či cokoli podobného není správná cesta. Náš boj proti sloupu je primárně v rovině ideové, duchovní. Nezabránili jsme jeho vztyčení, prohráli jsme. Vztyčení sloupu, jakkoli šlo o kontroverzní akt, se stalo stejnou součástí historie jako jeho prvorepubliková likvidace, jakkoli šlo o kontroverzní akt.

A můj kompromisní návrh? Několikajazyčná dobře viditelná informační cedule obsahující pohled obou stran na tehdejší události. Jako nedílná součást celé kompozice.