Na okraj koronaviru: O smyslu kampaní

Bloger Jiří Němčík to vyjádřil už v nadpise. Naprosto srozumitelně: Nemít prachy, vadí. A inspiroval mě k tomu, abych sdělil svůj úhel pohledu na akci Není nutno nezpívat.

A také na televizní „osvětu“ propagující nošení roušek.

Nejprve citát toho nejpodstatnějšího z Němčíkova blogu z 25. března:

Není nutno ... však to znáte, dneska to všichni zpívali.

Abych ale pravdu řekl, tak verš Nemít prachy – nevadí, mohl napsat jenom někdo, kdo už hodně dlouho má hodně dlouhý prachy.

No nic, Zdeňku Svěráku. Promíjím ti to za Kulový blesk a za Samotu u lesa. Krásnej život. Bude se mi po něm stýskat. Až budu mrtvej …

Nic proti podobným kampaním, byť mě neoslovují; na to jsem příliš velký individualista. Poděkovat všem, kdo stojí  v první linii v boji s neviditelným nepřítelem lze i jinak, ale budiž.

Připadá mi ale poněkud falešné, když mnozí křepčí na povel a zpívají, že „nemít prachy nevadí“ za situace, kdy bezpočet rodin řeší náhlý existenční problém, který jim obrátí život vzhůru nohama.

Zpívat „nemít prachy nevadí“ nám jde dobře z úst, když ty prachy máme a nehrozí, že bychom o ně přišli.

Připomeňme si slova té písně:

Nemít prachy - nevadí,

Nemít srdce - vadí,

Zažít krachy - nevadí,

Zažít nudu - jó to vadí, to vadí.

Jistě: nemít srdce, to opravdu vadí. V této době zvlášť. Ale stejně tak vadí, když vaši živnost kvůli tomu, co dnes prožíváme postihne krach. Zpívat, že to nevadí je pokrytecké a vůči těm kolem nás, kdo tomu bezprostředně čelí, zcela nefér. Je to bezobsažná póza.

Nevím kolik našich bližních, které krach čeká, zpívalo z plna hrdla, že zažít krachy nevadí – hlavně, aby nebyla nuda. Ani tou oni ovšem netrpí. Mám možnost zblízka pozorovat úděl lidí, které důsledky pandemie ekonomicky postihly a věřte, neví, kde jim hlava stojí. Do zpěvu jim rozhodně není.

Možná si řeknete, že jsem příliš přísný kritik, že jsem nepochopil smysl oné akce z 25. března. K tomu mohu dodat: nezpívá se přece samoúčelně, jen proto, aby se zpívalo. Text je z podstaty věci nedílnou součástí písně, s melodií tvoří spojité nádoby – a musí to celé dávat nějaký smysl.

Mluvit o provaze v domě oběšencově se považuje za faux pas. Zpívat v této době lehkovážně o tom, že nemít prachy a zažít krachy nevadí je ve vztahu k lidem, kterých se to týká, také faux pas. Toto se autorům oné akce příliš nepovedlo.

A ještě jedno kritické slovo: absolutně nerozumím tomu, ba irituje mě to, proč v televizi vystupují umělci (namátkou Donutil, Issová, Krobotová a další) v rámci kampaně, kterou přesvědčují nevědomé hlupáky tvořící množinu dolních deseti milionů - tak to působí - , aby nosili roušky. Ve svém okolí jsem vypozoroval, že ochranu úst a nosu používají prakticky všichni, aniž by jim to musela nějaká populární osobnost z obrazovky vtloukat do hlav. Stačí, že politici v ČR o tom mluví dnes a denně a sami jdou příkladem (na rozdíl od politiků v sousedních zemích na západ od nás, situaci ve východní Evropě podrobně nesleduji). Lidé mají svůj rozum a vědí, jak si počínat – a kdo se zpěčuje, toho ani sebepůvabnější herečka v roušce nepřesvědčí. Do jisté míry to připomíná situaci, kdy nějaká křesťanská denominace zorganizuje evangelizační shromáždění, kterého se zúčastní pouze znovuzrození věřící.