Mariánský sloup: Tak přece …

Po víkendu 7. týdne léta Páně 2020, v němž si připomeneme 400 let od Bílé hory a 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského, začnou práce na obnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí.

Pro někoho důvod k radosti, pro jiného naopak ke smutku. Patřím k té druhé skupině; v několika článcích na svém blogu na iDNES jsem vysvětlil proč. Zde v krátkém vyjádření nabídnu ještě jeden hodně osobní postoj. A také něco navíc.

Je ale na Mariánském sloupu něco pozitivního? Jistě. Pomohl mi lépe porozumět tomu, proč Jan A. Komenský napsal v roce 1650 svůj  Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Shodou okolností v témže roce byl položen základní kámen původního, dnes obnovovaného Mariánského sloupu. Mezi oběma díly, Komenského textem a Bendlovým sloupem,  neexistuje soulad. Každé symbolizuje jinou, vzájemně protikladnou část českých dějin. Musíme si vybrat – buď se hlásíme k odkazu, který přestavuje Komenský, nebo k odkazu, který reprezentuje sloup.

Ve vší pokoře: Komenského  Kšaft a okolnosti jeho vzniku mě inspirovaly k napsání básně  Kalich na Týnském chrámu. Vyjadřuje pocity člověka, který v souvislosti s obnovou sloupu prožívá hluboké zklamání. Nejprve ale:

OSOBNÍ SLOVO

• Jako potomek českých pobělohorských emigrantů mám morální povinnost zastávat postoj proti sloupu. V opačném případě bych zcela znevážil jejich památku – památku těch, kdo byli pronásledováni katolickou církví a katolickou vrchností pouze proto, že chtěli svobodně vyznávat jinou než katolickou víru. Kdybych v rámci jakési falešné tolerance a hry na smíření podpořil znovuvztyčení sloupu, sotva bych se jednou, na věčnosti, mohl podívat svému otci a dědečkovi, a také dalším předkům, které jsem osobně nepoznal a kteří byli nuceni žít v emigraci kvůli své evangelické víře, s čistým svědomím do očí. Ano, můj postoj proti sloupu je záležitostí svědomí. A ovšem i věcí principu.

•

KALICH NA TÝNSKÉM CHRÁMU

/1621/

Na místo žalu, potupy

a tichého jen vzdoru,

kde provaz hrdla

a kat meče svíral,

s myšlenkami na osud,

jenž kostmi

posel Bílou horu,

z výšin chrámu

jsi se díval.

/1623/

Než i ty jsi skončil

v nenávisti žáru.

A s tebou polonahou Pravdu

pohodili v cárech

na popravčí káru.

/2018/

Pak vrátil jsi se zas,

co symbol smíru

a dílo dobré vůle.

Věžím, slunci a nebi vstříc.

Věrní s tvým cejchem

sotva chtěli víc.

/2020/

Cosi však stalo se na Velkém rynku,

v tom bujném českém úle.

Jako by otočil se čas.

V odlesku tvém,

kam hledíš z průčelí,

podivné je lidské veselí.

Na místě žalu, potupy

a tichého jen vzdoru,

vytesán z kamene,

tyčí se pylon hanby

s erbem zapomnění.

Na statečné co nezapřeli víru,

byť temno v hávu falešného míru

mnohá ukončilo snění.

A z hlubin věků zní: Mene, mene ...