K článku Kateřiny Konečné aneb Ozvěna starých časů

Nerad ten argument používám, ale dnes udělám výjimku. Europoslankyně Kateřina Konečná se narodila v lednu 1981. Je tedy o téměř čtvrtstoletí mladší než já. Krátce po sametové revoluci jí bylo devět let.

Tento text byl inspirován článkem europoslankyně Kateřiny Konečné (KSČM), který vyšel na jejím blogu na portále iDNES dne 31/1/2020 pod názvem Trumpův „mírový plán“ znamená likvidaci Palestiny.

Proč tato čísla? Protože KK nemohla jako malé dítě – nepředpokládám, že se v útlém dětském věku zajímala o politiku a že poté, co se naučila číst, pročítala komunistické tiskoviny v čele s Rudým právem – zažít na vlastní oči a uši masivní lživou a hnusnou protiizraelskou propagandu, která nás provázela po celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Den co den, ve všech sdělovacích prostředcích bez výjimky. Nejen ve zmíněném Rudém právu, režimním rozhlase a televizi, ale také například v časopise Nová doba.

Sotva si dovede představit, jak nechutná ta propaganda byla. Jedním slovem: hnus. Odporný hnus.

Komunistické režimy střední a východní Evropy (kromě rumunského) v čele se SSSR přerušily po třetí arabsko-izraelské válce v červnu 1967 s Izraelem diplomatické styky. To co následovalo nemělo daleko ke goebbelskovskému štvaní – jen s tím rozdílem, že nikoli proti Židům, ale proti Státu Izrael a sionismu. Den co den, rok co rok kýble špíny, nenávisti, nasazování psí hlavy a malování rohů, kopyt a ocasu do jakéhokoliv obrazu Izraele. Fanatická zaujatost šla tak daleko, že v Československé televizi byly vystříhávány izraelské příspěvky ze záznamů pop soutěže o Velkou cenu Eurovize. Objevovaly se knihy (jiné ne), v nichž bylo izraelské národní hnutí za návrat Židů z diaspory do historické pravlasti – sionismus – nechutně dehonestováno a lživě označováno jako rasistické; jako hnutí sestávající z "falešných mýtů".

Ještě v roce 1989 vyšel v agentuře Orbis překlad propagandistického díla amerického autora Alfreda M. Lilienthala v originále nazvaného Zionist Connection (česky Sionismus), k němuž napsal komunistické propagandě poplatnou předmluvu dnes vážený arabista Miloš Mendel. V předmluvě nalezneme perly typu:

• Když V. I. Lenin analyzoval podstatu sionistických postulátů v souvislosti s odtahováním židovských pracujících od idejí proletářského internacionalismu, zdůrazňoval, že „neudržitelná je zejména myšlenka zvláštního židovského národa, neboť je nevědecká a reakční v politickém slova smyslu“.

Tato slova by Kateřině Konečné měla znít jako libá píseň, nicméně mně, když jsem se s předmluvou seznámil, zvedal se z nich žaludek. Jak patrno, když šlo o to nalít na Izrael a sionismus smrduté kýble vrchovatě nabrané v komunistické propagandistické žumpě, hodil se  i ten nejodpornější a s antisemitismem hraničící Leninův výrok. (Co asi o svém tehdejším  angažmá ve službách antiizraelského štvaní soudí Miloš Mendel dnes?

V roce 1986 vydal Melantrich další protiizraelskou a protisionistickou knihu. Autor: Josef Šebesta. Název: V Zemi zaslíbené? Spisovatel se neštítil použít odporné lži (v komunistické propagandě nic neobvyklého), když Ericha Kulku, přeživšího holocaust (v lednu 1945 se mu po evakuaci KT Osvětim podařilo uprchnout z pochodu smrti) označil jako konfidenta nacistické tajné policie, „který byl podle potřeb gestapa zatýkán a opět propouštěn na svobodu“.

Erich Kulka - novinář, spisovatel a historik, mj. spolupracoval s československým vysíláním Svobodné Evropy; v roce 1968 odešel z Československa do Izraele – si tuto lež nenechal líbit a dal celou věc k československému soudu jako žalobu na ochranu osobnosti. Proces se táhl dva roky – a byl pro Kulku v podstatě vítězný. 25. září 1989 jsem si totiž zapsal do deníku:

• Erich Kulka soudní spor vyhrál! Nakladatelství Melantrich se mu musí do 15 dnů omluvit v deníku Svobodné slovo. Finanční odškodnění a zničení zbylých výtisků bylo zamítnuto, ale ředitel nakladatelství dal knihu už 18. dubna 1988 z prodeje stáhnout.

Chtěl jsem těmito příklady připomenout  atmosféru doby „normalizace“, která se vyznačovala nechutnou protiizraelskou atmosférou. Ve zkratce bylo tehdy možné říci: Komunisté jsou nepřátelé Izraele.

Od té doby uplynulo mnoho vody ve Vltavě i Jordánu, časy se změnily, stejně tak poměr státu českého ke státu izraelskému. Co se ovšem nezměnilo, je nenávist komunistů, lhostejno zda sdružených v KSČ nebo KSČM, k moderní izraelské republice.

Komunistická europoslankyně nás o tom v článku Trumpův „mírový plán“ znamená likvidaci Palestiny opět přesvědčila. Jako bych se vrátil do oněch časů „protiizraelského temna“.

Řečeno s Karlem Čapkem (jako parafráze):

• Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; kdo nenáviděl Izrael tehdy, nenávidí ho i dnes. Snad s tím rozdílem, že tehdy (po červnu 1967) ochotně poslechli nařízení Kremlu, dnes už nenávidí Izrael z vlastního, svobodného rozhodnutí. Podstata zůstala stejná.

Pozitivní na postoji Kateřiny Konečné, na její „ozvěně starých časů“, je snad jedno jediné: víme, na čem jsme. I když – nic nového.