Mohl být člen KSČ antikomunistou?

Když někdo vstoupí do komunistické strany, nemůže být současně nekomunistou, případně dokonce antikomunistou. Může být toliko a pouze komunistou.  

A jak to je, když se někdo stane členem římskokatolické církve? Může být někým jiným než římským katolíkem? (Rozumějme: se vším všudy.) Nikoli.

Znal jsem (před listopadem 1989) členy KSČ, kteří poslouchali Svobodnou Evropu – hovořili o tom se mnou, nekomunistou či chcete-li antikomunistou. Co tím chci říci? Že byli různí komunisté. Pravověrný a straně oddaný soudruh, marxista-leninista, by neměl poslouchat Svobodnou Evropu, ale ze zahraničních stanic české vysílání Moskevského rozhlasu. Proč? Z přesvědčení.

A stejně tak jsou různí katolíci. Jedni i druzí mohou být v praktickém životě zapálení či vlažní, nicméně jedno mají společné. Jako členové strany či církevní denominace jsou jistými „reprezentanty“ toho, co ona strana či církevní denominace představuje. Především ale – musí se s jejím učením ztotožnit. Kdo tak neučiní, je pokrytec.

Proč o tom píšu? Jiří Ovčáček se vstupem do římskokatolické církve ztotožnil (předpokládám) s jejím učením. Stejně jako se s ním musel kdysi ztotožnit Tony Blair (v rámci konverze z anglikánské církve). A protože (JO) přestoupil k papežské církvi z církevní denominace husitské, musel odvrhnout všechno, o čem si dosud myslel, že je správné, pakliže to bylo v rozporu s tím, co učí církev římskokatolická.

Pan Martin Kavka v reakci na můj blog o uvedeném přestupu Jiřího Ovčáčka (blog iDNES, 12/9) napsal:

• Jsem rád, že jste napsal tento blog. Ne, že bych s Vámi souhlasil, a z hlediska teologie a historie bych rozporoval vše co jste napsal, ale jsem rád, že potvrzujete to, co již dlouho tvrdím, a to přesto, že moje žena je luteránka. Protestanti nejsou bratři ve víře, a cela snaha ze strany katolické církve o „ekumenismus“ je jen naivita. Stejná jako když katolíci mluví o protestantech jako bratrech ve víře. Sám svým článkem ukazujete a dokazujete naivnost mnohých katolíků.

Doba, kterou společně žijeme, je plná tolerance. Náboženské tolerance a elementárního respektu k jiným. Chováme se k jinověrcům korektně (v rámci křesťanství – tento článek není o islámu). Ovšem to, že si na potkání nepícháme kudly mezi žebra neznamená, že ti druzí, kteří se očividně mýlí, mají pravdu.

Pokud bychom zpřítomnili Andersenův příběh o nahém císaři, pak dnes by se to celé jevilo takto: chovali bychom se k němu korektně jako slušně vychovaní lidé. To ale v žádném případě neznamená, že budeme přehlížet jeho nahotu a tvrdit, jak skvěle je oblečen. Byli bychom lháři.

Jiří Ovčáček na sebe vstupem do katolické církve vzal jistou povinnost obhajovat (ať už sám pro sebe, nebo veřejně) to, co katolická církev učí. A porovnávat to s tím, co o téže věci říká Bible, která je pro všechny křesťany základem jejich víry.

Uvedu příklad: Bude-li dopravní policista při silniční kontrole trestat řidiče pokutou za to, že má nakřivo kravatu, počíná si v rozporu s příslušnou vyhláškou – a je nutné se proti tomu co nejdůrazněji ohradit. (Jak, to nechávám na fantazii čtenářů.)

Bude-li nějaká církevní denominace učit to, co je v rozporu s ustanoveními Bible, je také nutné se proti tomu ohradit. Ostatně – přesně to je důvodem, proč se v jisté fázi evropských dějin objevili na scéně reformátoři a vznikla reformace: protože katolická církev se hrubým způsobem odklonila od učení Bible. V mnohém z toho dodnes setrvává – povinností nekatolíků je setrvale na to upozorňovat. Píše-li pan Kavka, že protestanti (kvůli tomu, že říkají pravdu) nemohou být pro katolíky „bratry ve víře“, pak to vezměme na vědomí. Stejně tak jako tvrzení, že snaha o ekumenismus je z katolické strany jen naivita. Asi ano. Pokud má ekumenické hnutí vést k tomu, že si zavážu oči, abych neviděl, že císař je nahý a tím obloudím své svědomí, díky čemuž budu moci říkat, že nahý není, pak nad takovou podobou ekumenického hnutí visí z mého pohledu velký otazník.

Katolická církev dodnes učí věcem, které jsou v rozporu s tím, k čemu vede věřící Bible. Pan Kavka sice může „ pohledu teologie a historie rozporovat vše, co jsem napsal“, nicméně než tak učiní, měl by se (a nejen on, také třeba Jiří Ovčáček) zamyslet nad řadou rozporů mezi učením jeho nové církve a učením Bible.

Namátkou:

• Učí snad Bible (zde i níže myšleno především Nový zákon), že církev má mít podobu státní organizace,
• že má existovat institut papežství a celá ta (katolická) byrokratická církevní hierarchie
• že biskup musí žít v celibátu,
• že existuje očistec,
• že je správné uctívat sochy a relikvie,
• že má existovat mariánský kult v celé jeho obludné šíři,
• že se mají bezmyšlenkovitě odříkávat modlitby, jmenovitě modlitba Páně,
• že Maria (Ježíšova matka) je prostředníkem mezi Bohem a člověkem,
• že táž Maria prožila nanebevzetí;
• že se mají křtít nemluvňata,
• že církev má své významné zemřelé členy byrokratickým procesem kanonizovat,
• že církev má organizovat prodej odpustků,
• že na památku Ježíšovy oběti má věřící přijímat pouze chléb (u katolíků vlastně oplatku)
• že víno může přijímat pouze duchovní,
• že spasen může být člověk toliko skrze (katolickou) církevní organizaci?

Kdo zná Bibli, zná odpovědi na tyto otázky. Učení katolické církve je v těchto a dalších bodech ve zjevném rozporu s učením Písma svatého. Mají k tomu věřící, pro které je toto Písmo svaté nejvyšší autoritou (myšleno v oblasti nauky, nikoli personálně – zde jsou nejvyšší autoritou Bůh, Ježíš a Duch svatý) mlčet?

Chce-li být Jiří Ovčáček opravdovým křesťanem v biblickém slova smyslu, pak je obtížně pochopitelné, proč vstoupil do církevní denominace, která je v tolika ohledech v tak viditelném nesouladu s biblickým učením, na němž je pravé křesťanství založeno.