Kdybyste někomu řekli, ať neleze na cisternu pod trolejí, protože může přijít o život, a ten člověk to přesto udělal a smrtelně zraněn se zřítil do kolejiště, potěšilo by vás, že jste měli pravdu? Sotva.
Prezident Zeman ve středu (23/5) přiznal, že se v kauze Peroutka dopustil chyby.
Má mě jeho přiznání těšit, když jsem ve svých článcích celé tři roky tvrdil v podstatě totéž? Mohlo by – pokud by šlo o spor v rovině občan Miloš Zeman versus občan Lubomír Stejskal. Takto mě ale těšit nemůže, neb jde o hlavu státu: raději bych se mýlil, kdyby „odměnou“ za to byl pravdomluvný prezident.
Miloš Zeman na Žofínském fóru řekl:
- Udělal jsem chybu, když jsem zpaměti citoval článek, který se teď nemůže najít.
A dodal, že problém by podle něj nevznikl, kdyby citoval jiné Peroutkovy články, přičemž jako příklady uvedl „Dynamický život“ nebo „Češi, Němci a židé“.
Proč to neudělal?
Nedávno se pokusil zesměšnit české senátory: podívejte se na hlupáky, vydali se do Austrálie, aby na místě zjistili, že tato země žádný Senát nemá. Ačkoli má. Taktéž s Peroutkou. Chtěl dokázat, že renomovaný publicista byl fascinován nacismem – a použil k tomu neexistující článek. Chyba, přiznaná dnes i jím samotným.
Měl v úmyslu jiným vykopat jámu – a sám do ní spadl. Toužil dehonestovat jiné – a dehonestoval sám sebe.
Přílišné sebevědomí? Snaha povyšovat se nad druhé za každou cenu? Kdo se povyšuje, bude ponížen, připomíná dávná pravda.
Mizerná příprava? Střelba od boku? Anebo je Miloš Zeman jen obyčejný popleta (jak kdysi označil jednoho lidoveckého politika)?
Svět práva zná pojmy jako falešný důkaz, případně křivé svědectví. Ve slušné společnosti nepřijatelné. Co ale dělat, když takto, předkládáním falešných důkazů, argumentuje prezident?
Trpělivě a důsledně na to upozorňovat. Bez ohledu na uznání. Bez ohledu na to, co si o tom myslí a jak nás ocejchují jeho skalní příznivci.
Je to naše povinnost vůči pravdě.
