Proč bude Egypt hrát na fotbalovém mistrovství světa 2018 a Izrael nikoli? Ale no tak, to je přece jasné: protože „Faraoni“ se kvalifikovali a „modrobílí“ nikoli.
To je samozřejmě pravda, přesto se nemohu nezastavit u jednoho pozoruhodného momentu. Jakou hrál Egypt kvalifikaci? Samozřejmě africkou (CAF). A jakou Izrael? Evropskou (UEFA) – přestože celým svým územím leží na asijském kontinentu. Čím to?
I tady je odpověď jasná. Není v tom nic jiného než politika. Protiizraelská politika muslimských zemí.
Zpočátku, přesněji od 50. let XX. století, byl Izrael jako asijská země členem Asian Football Confederation (AFC). A už v té době byly problémy, které se dost otřesným způsobem z hlediska toho, jak já rozumím pojmu fair play, promítly do kvalifikace na MS 1958 (o tom níže). Zkrátka a dobře: muslimské státy odmítaly s reprezentací židovského státu hrát. V roce 1974 pak došlo k vyloučení Izraele z AFC. Na návrh Kuvajtu, poměrem hlasů 17 ku 13; šest zemí se zdrželo.
Pak nastala otázka, pod jakou kontinentální organizací bude Izrael hrát fotbal po vyloučení z AFC. Pokud jde o kvalifikaci na jednotlivé světové šampionáty, bylo to různé. Pro MS 1980 (Argentina) hrál kvalifikační zápasy v rámci asijsko-oceánské zóny, pro MS 1982 (Španělsko) v rámci UEFA a pro šampionáty 1986 (Mexiko) a 1990 (Itálie) byl součásti kvalifikace Oceánie.
Teprve v roce 1994 se Izrael stal plnoprávným členem UEFA a od té doby je zařazován do kvalifikace evropské. Což znamená zhusta mnohem těžší soupeře, než kdyby hrál kvalifikaci tam, kam geograficky patří, tedy v Asii. Ale muslimská nenávist dělá své, jak uvidíme níže.
V kvalifikaci na nadcházející MS 2018 měli Izraelci ve skupině dva silné soupeře, Španělsko a Itálii; tyto týmy skončily na první a druhém místě. Toto připomenutí není vůbec myšleno jako výmluva: jde o pouhé konstatování. Kdyby Izraelci hráli lépe, mohli postoupit – tak jako hráli skvěle Egypťané a do Ruska postoupili. Otázkou ovšem je, zda by „Faraoni“ byli stejně úspěšní, kdyby hráli kvalifikaci evropskou. Nebo třeba jihoamerickou. (Proč ne, když Izraelci mohli kdysi hrát v rámci Oceánie, že?)
Odstrašující ukázkou toho, jak uděsnou podobu (z hlediska již zmíněného fair play) může mít protiizraelská muslimská politika, jakož i vrtochy některých muslimských zemí, budiž kvalifikace na mistrovství světa 1958, které hostilo Švédsko.
Izrael byl součástí tehdejší sdružené afro-asijské kvalifikace. V prvním kole mu los přisoudil Turecko, které ovšem odmítlo v asijské skupině hrát a Izraelci postoupili bez boje.
V druhém kole byly vytvořeny dvě dvojice: Izrael – Indonésie a Egypt – Súdán. A opět se nehrálo. Indonésie byla sice ochotná do bojů nastoupit, ale ne v Izraeli, nýbrž na neutrálním hřišti. Tyto „extrabuřty“ FIFA odmítla – a Izraelci postoupili do další fáze opět bez boje. Kromě toho Egypt odmítl nastoupit proti Súdánu, a tak do finále této kvalifikace postoupil bez boje i Súdán.
Protože ale jeho soupeřem byl Izrael, byli to tentokrát Súdánci, kdo odmítl hrát (z politických důvodů). Vítěz tohoto finále – v tomto případě Izrael - by za normálních okolností už postoupil na šampionát do Švédska, ovšem byl zde jeden háček. Izraelci by prošli kvalifikací bez jediného reálně odehraného zápasu, což bylo podle rozhodnutí FIFA nepřípustné. Proto byl zorganizován ještě jeden kvalifikační dvojzápas, tzv. interkonfederační play off, v němž Izrael změřil síly s Walesem, prohrál dvakrát 0:2 a na MS se nekvalifikoval.
Dlužno dodat, že Izraelci tenkrát nic nezavinili, přesto se kvůli tomu, jak si počínali muslimské země do Švédska nedostali. Jistě – měli porazit Wales a letenky měli jisté. Jenomže, a to už se opakuji, za normálních okolností by se žádné interkonfederační play off nehrálo.
Dnes je Izrael, ač jde o zemi asijskou, pevnou součástí UEFA, a to jak v mezistátních, tak klubových soutěžích (jak vědí fanoušci některých českých klubů). Občas je ale dobré připomenout, proč tomu tak je a co je příčinou této skutečnosti: zakořeněná protiizraelská nenávist muslimských režimů. Ta má samozřejmě mnohem vážnější důsledky než pouze to, že izraelští fotbalisté musí hrát „za Evropu“. Především kvůli ní totiž nepanuje mezi všemi Araby a Izraelem mír. To už je ale téma na docela jiný článek.
