Dozvídáme se, že Michal Horáček chce pomoci Jiřímu Drahošovi (a Marku Hilšerovi) se sběrem podpisů. Tisková mluvčí kampaně pana profesora říká, že jsou z nabídky v rozpacích. Já také.
Něco takového je pro každého, kdo chce od počátku hrát fair play, z principu nepřijatelné. Jde v zásadě o zavedení jakési „sametové“ unfair hry: autor tohoto nápadu zapomněl, že přemírou konání dobra také může dojít k porušení pravidel. U člověka tak inteligentního, jakým Michal Horáček je, něco takového nepříjemně překvapí.
V mých očích si tím uškodil. Pokud by obohacoval podobnými „nesystémovými“ nevyzpytatelnými myšlenkami, byť dobře míněnými (pamatujme, kam vedou mnohé dobré úmysly), i politiku v případě vítězství, pak je pro mě kandidátem preventivně nevolitelným.
Proč?
Uvedu to na příkladu kopané. Problematičnost jeho nabídky vyplyne z následující ilustrace. Je to podobné, jako kdyby se mužstvo, které po poločase vyhrává 5:3, rozhodlo vsítit do vlastní branky dva góly, aby se hra vyrovnala a oba týmy měly v závěru zápasu stejné šance vyhrát.
Ve sportu je to absurdní. V politice ale také. Sportovní boj je jistě nutné vést férově, ale musí to být stále sportovní boj. Žádné „samaritánství“. Rovněž tak v politice. Politický boj musí zůstat bojem. Férovým, bez „zemanovských“ podrazů, ale stále bojem.
Tentokrát udělal Michal Horáček chybu. Z mého pohledu osudovou. Jak jsem již uvedl, pro mě jako zastánce standardní (Andrej Babiš by možná řekl tradiční, Radek John patrně brontosauří) politiky představuje svého druhu „nové“ nebezpečí.
Na dobrý fotbal (opakuji: na dobrý fotbal) se chodí proto, že každý celek hraje sám za sebe a v rámci pravidel co nejlépe ve svůj prospěch. Kope-li klub A penaltu, musí ji kopat proti brance klubu B, nikoli své vlastní.
Řeknu to natvrdo: ode mě dostává Michal Horáček červenou kartu.
