Polemika: „Pány Jeruzaléma jsou jeruzalémský král a hlavně papež“

Vždycky mě v zásadních otázkách zajímaly názory oponentů. V případě „vlastnictví“ Jeruzaléma se mi toho dostalo měrou vrchovatou. V reakci pana Ivana Š. na můj článek Proč může být nerozdělený Jeruzalém pouze izraelskou metropolí.

Publikován byl na mém blogu na iDNES ve středu 25/1. Pan Ivan Š. je mým názorovým odpůrcem. Ovšem nejen to. Patří k těm, kdo v diskusi pod mými texty sklouzávají do osobní roviny, k čemuž by diskutující – gentleman nikdy neměl propadnout. Už proto, že s „argumentem“ typu  Stejskal je fanatik nebo  Stejskal neumí psát se nesnadno polemizuje.

Tentokrát se ovšem pan Ivan Š. držel tématu a diskutoval k věci. Umožnil mi tudíž smysluplně reagovat.

1/

Ivan Š.:

• Nechápu, proč autor, oddaný křesťan, tak umíněně, až s jakýmsi myšlenkovým brutalismem, trvá na židovském Jeruzalémě – neboť kdo vydal Krista Pilátovi a jednoznačně ho donutil k neblahému rozhodnutí?

Především: Ano, Krista vydali Pilátovi Židé. Jedním dechem ale musíme dodat: Ježíš byl Žid, podle Matoušova evangelia dokonce z královského Davidova rodu. Také Ježíšovi učedníci a další následovníci byli Židé. Židem byl i Pavel z Tarsu, „apoštol pohanů“. První křesťané v Jeruzalémě byli Židé. Stavět tedy Židy výlučně na „antikristovskou stranu“ je nesprávné, nebiblické.

Dále: když už oponent zmínil Krista před Pilátem, je nutné připomenout jeho (Kristovu) klíčovou větu, kterou tehdy pronesl:

• Království mé není z tohoto světa. Byť z tohoto světa bylo království mé, služebníci moji bránili by, abych nebyl vydán Židům. Ale nyní království mé není odsud. (Janovo evangelium, kapitola 18, verš 36)

Tato odpověď Ježíše Krista Pilátovi má zásadní význam i s ohledem na to, čím pan Ivan Š. dále argumentuje. 

2/

Ivan Š.:

• Druhým pohledem, mnohem důležitějším, je duchovní rozměr věci. A ten je podle mého názoru rozhodující, nemusí se totiž omezovat přízemní jevovou stránkou – to by i okupovaná území byla izraelská, že, když tam nastavěli králíkárny pro „osadníky“.

S duchovním rozměrem plně souhlasím. Je to vlastně superargument pro každého, kdo souzní se sionisticku vizí. Izrael, Zemi zaslíbenou, dal izraelskému národu jako věčné dědictví sám Stvořitel – a tím je vše vyřešeno. Proto také „okupovaná“ území jsou izraelská, jmenovitě Judea a Samaří. V tom smyslu, že se jedná o Erec Jisrael, Zemi izraelskou, na jejímž teritoriu bylo mezinárodně uznáno právo Židů na jejich národní domovinu. Aktuální politicko-geografické uspořádání včetně stanovení konkrétních hranic je jistě věcí jednání, ale obecně platí, že Země izraelská (jinak Palestina) je národní domovinou židovského lidu.

Vraťme se ale k otázce Jeruzaléma a k nejpozoruhodnějšímu bodu argumentace mého oponenta.

3/

Ivan Š.:

• Jeruzalém je čistě a výhradně křesťanský, Židé a musulmané si tam ovšem mohou vykonávat své rituály. Důvod a důkaz je nepřekročitelný: Jeruzalémské království NIKDY NEZANIKLO! Pád Akkonu nic neznamenal, jak říká pouhý úzus. Jeruzalémští králové svůj titul dědí dodnes a duchovně-politicky je myšlenka Jeruzalémského království stále živá. Pány Jeruzaléma tedy jsou jeruzalémský král a hlavně papež. Problém je jednoznačně nutné nazírat tak, že fyzicky lze myšlenku zašlapat, ale křesťanský svět, pokud vznese na Jeruzalém výhradní právo, může jednou v budoucnu mít sílu myšlenku opět prosadit. Zatím je to ovšem tak, že bez souhlasu papeže a hlavy Jeruzalémského království nemá nikdo právo považovat Jeruzalém za "své" hlavní město.

Je to vskutku unikátní pohled na téma Jeruzaléma, který ovšem s ohledem na nezasvěcenou část čtenářů vyžaduje jisté vysvětlení. O jakém Jeruzalémském království je tu vlastně řeč? O monarchii založené ve Svaté zemi křižáky v roce 1099. Nejprve byl její metropolí Jeruzalém, po jeho dobytí sultánem Saladinem (1187 – lékařem na jeho dvoře byl slavný Žid Maimonides) převzalo roli správního střediska dnešní Akko (tehdy Akkon) na severu Izraele (1191 – 1291).

Ačkoli mě pan Ivan Š. považuje za proizraelského fanatika, musím oponovat: v záležitosti, o níž tu píšu, jsem až příliš velký realista na to, abych mohl přijmout oponentovy poněkud svérázné názory na to, komu má Jeruzalém po právu náležet. Skutečnost je  taková, že Jeruzalémské království zaniklo. Duchovně-politicky může být tato myšlenka živá, nicméně stejně je živá i myšlenka Jeruzaléma jako politického a duchovního centra izraelského (židovského) národa.

Máme tu tedy stejný spor jako s palestinskými muslimy. Oni si nárokují z nějakých důvodů Jeruzalém a nyní se dozvídáme, že Jeruzalém si nárokují (mohou nárokovat) také římský papež a jeruzalémský král. I kdybychom tuto tezi pana Ivana Š. vzali vážně, musíme se zeptat, proč by křesťané (papež a jeruzalémský král) měli mít přednost v otázce práva na Jeruzalém před Izraelci? Podle jakého pravidla?

Neboť: reálně jak staroizraelská jednotná monarchie (hlavní město Jeruzalém) a poté i židovské hasmonejské království (hlavní město Jeruzalém), tak i křesťanské Jeruzalémské království (hlavní město Jeruzalém – vzniklo zhruba 1100 let po ztrátě samostatnosti poslední nezávislé židovské monarchie) zanikly. Přednost v nároku na Jeruzalém musí mít samozřejmě Izraelci. Nejen kvůli platnosti principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ (to je spíše nadsázka), ale proto, že je nutné zohlednit politické dějiny Izraele od starověku po současnost a politické dějiny dvě stě let fungujícího středověkého křižáckého Jeruzalémského království.

Uvádí-li pan Ivan Š., že bez souhlasu papeže a hlavy Jeruzalémského království nemá nikdo právo požadovat Jeruzalém za „své“ hlavní město, pak se mýlí. Je to přesně obráceně. Bez souhlasu izraelské vlády a tamního parlamentu nemůže nikdo, ani palestinští Arabové, usurpovat Jeruzalém pro sebe jako své hlavní město.

PS: Pro úplnost dodejme, že ačkoli někteří evropští panovníci dědí dodnes titul „král Jeruzaléma“ (např. španělský panovník Felipe VI. – Rey de Jerusalén), jde o záležitost ryze formální, nemající ve vztahu k izraelské metropoli žádný praktický význam.

•

... znak Jeruzalémského království (Zdroj: Emg-zine.com)

... státní znak Izraele (Worldatlas.com)