Kdo tu není srab (a ministrova lapálie)

Bohumil Doležal, v mých očích jeden z nejlepších tuzemských komentátorů (publicistů), se ve čtvrtek (11/2) veřejně přihlásil k podpoře Miroslava Kalouska. Rád se připojuji.

Doležal tak učinil formou obsáhlejšího článku, snad blogu, na serveru Echo24 („Proč podporuji Miroslava Kalouska“). Inspirací mu byla minianketa v aktuálním (6/2016) čísle Respektu, jehož redakce oslovila tři bývalé politiky Unie svobody (Marvanová, Ruml, Pilip) a exšéfa ODA (Kalvoda) a zeptala se jich, jestli preference TOP 09 táhne dolů její předseda Kalousek, anebo jestli dělají jinou chybu.

Nebudu opakovat teze a argumenty Doležalem napsané – čtenářům, jejichž hobby je „lidová politologie“, doporučuji jeho text k prostudování a zamyšlení. Ale abych to celé neodbyl pouze tímto konstatováním, zastavím se u jednoho Doležalova tvrzení. Autor píše:

• Miroslav Kalousek je jediným výrazným politikem minulého období, který je v politice dosud aktivně činný, a v Babišově báchorce dostal roli čerta. Většina veřejnosti na to v revolučním rauši naletěla a drží to dodnes. Miroslav Kalousek v této nezáviděníhodné situaci už dva a půl roku vytrvale vzdoruje nepřízni osudu. Z toho pro mne plyne celkem jednoznačně: pan Kalousek není srab.

V kontextu výše uvedeného s potěšením konstatuji, že ani Bohumil Doležal není srab. Neboť napsat dnes cokoli pozitivního o Kalouskovi, dokonce mu veřejně vyjádřit podporu (a nebýt členem TOP 09 či Kalouskova fanklubu, existuje-li, ale nezávislým publicistou), to v dnešní vyhrocené politické atmosféře vyžaduje opravdového Bobříka odvahy. A kdo odvahu má, ten není srab.

Za sebe říkám: ani já nepatřím mezi antikalouskovce. Proč? Protože u tohoto politika nekladu důraz na to, jak to či ono říká, ale především na to, co říká. Zajímá mě obsah jeho výroků, postojů, jeho politický úsudek. A s tím v drtivé většině nemám problém.

To, co napsal Bohumil Doležal bylo nečekané – přesto, či spíše právě proto: díky za to.

•

Protože jsem ale chtěl původně psát o ministru obranu Martinu Stropnickém a jeho „fayadovské“ (počeštěle "fajádovské") lapálii, alespoň několika větami také na toto téma.

Nejsem z těch, kdo by toužili po hlavě ministra obrany – spíše naopak. Jen bych si dovolil nabídnout skromnou radu, byť mléko již bylo rozlito. Stropnický svoji politickou chybu (potvrzení výměny zajatých Čechů v Libanonu za Fayada) vysvětloval (dle serveru Novinky.cz) slovy:

• Já jsem dostal otázku, a teď jsem byl během tří sekund postaven do situace, jestli mám flagrantně lhát a jestli mám připustit, že na tom něco je. Já jsem to rozhodně nevyzradil.

Ano, v rozhovoru moc prostoru k rozmýšlení není. Známe to všichni  z běžného života: v časové tísni něco nějak formulujeme – a když o tom později přemýšlíme, nejraději bychom si uštědřili  políček: dalo se to přece říci jinak a lépe. Ale to jsme my, obyčejní lidé. Člen vlády je profesionál, Stropnický je navíc nejen zkušený herec, ale také diplomat – a komunikace rozhodně není jeho slabou stránkou; proto by se měli tito lidé, i když se dostanou „do úzkých“, chovat jako profesonálové. To v tomto konkrétním případě znamená: ministr Stropnický nemusel flagrantně lhát. Jako diplomat bezpochyby dobře ví, jak z takových situací vybruslit, byť by to mělo být  pomocí obligátního „no comment“. Mohlo by ho pak  lidsky mrzet, že byl nucen zatloukat – ale pokud nechtěl být před podobná dilemata stavěn, neměl jít do politiky. (Jako do ní nešli mnozí z nás, ač nabídky přicházely, protože jsme  nechtěli zatěžovat svědomí - či komplikovat si život -  kompromisy, bez nichž se politika dělat prostě nedá.)

Stropnický má pravdu. Přísně vzato sice nic nevyzradil („byly toho plné noviny“), ale z pozice své funkce, stejně jako v obdobném případě „Hanči a Tonči“ prezident Zeman, přinejmenším bezděky potvrdil to, co prozrazeno být nemělo – a co mělo zůstat v rovině novinářských spekulací.

•

Po uzávěrce článku: Bez komentáře

Miroslav Kalousek 11/2 na serveru Novinky.cz:

"Alího Fajáda propustil ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Spáchal tím podle mého názoru zločin na poli mezinárodního boje proti terorismu, ohrozil všechny české občany, potěšil teroristické skupiny, potěšil Vladimira Putina a rozhořčil naše spojence. Přesto ministr Pelikán požívá důvěru jako profesionál, zatímco ministr obrany je na odstřel.“