Malá vzpomínka aneb Proč jsem se (trochu) mrzel na Chorvaty

Před dvaceti lety, v pátek čtvrtého srpna 1995, jsem dělal to, co téměř každé volné ráno. Po listopadu i v éře komunismu. V 7:15 jsem poslouchal české zprávy BBC.

Tehdy jsem se při snídani dozvěděl, že v Chorvatsku vypukla vojenská operace Oluja. O necelých dvanáct hodin později jsem už seděl v autobusu odjíždějícím z Prahy na Tábor a dále k jihu. Cíl můj: Chorvatsko, kde byla právě zahájena poslední fáze války za nezávislost. Cíl Chorvatů: osvobodit tu část svého území, na kterém byla v roce 1991 vyhlášena samozvaná Republika srbská Krajina. Zabírala bratru čtvrtinu chorvatského teritoria.

Chorvati zvítězili - hlavní boje skončily 7. srpna. Pomineme-li komplikovanější situaci na východě země (Východní Slavonie), kde došlo k narování až v roce 1998, byla obnovena chorvatská svrchovanost na drtivé většině jejího území už v srpnu 1995.

Moje tehdejší cesta do Chorvatska byla čímsi jako šťastnou shodou okolností. Ačkoli byla naplánovaná před začátkem operace Oluja, stala se výrazem mé osobní podpory chorvatské straně v tomto konfliktu. (Kdybych byl zásadním odpůrcem chorvatské akce, cestu do této země bych zrušil.)

Přiznám se: od počátku jugoslávské krize jsem bez výhrad podporoval vznik samostatného slovinského a chorvatského státu (se zbytkem Jugoslávie je to poněkud složitější, ale to není předmětem tohoto článku) a měl jsem vždy za to, že Chorvati mají plné právo území obsazené tzv. Republikou srbská Krajina osvobodit. Během zmíněné operace jsem s mimořádnou pozorností sledoval tamní rozhlas a v menší míře i televizi a z vojenského úspěchu Záhřebu jsem měl upřímnou radost.

Přesto jsem se na Chorvaty v jedné věci mrzel. Že zahájili osvobozování Krajiny uprostřed turistické sezony, přestože předtím představitelé státu tvrdili, že k něčemu takovému nedojde. Opět: ne že by na takové načasování neměli právo, ale představovalo určité riziko vůči těm, kdo byli za tehdejší situace ochotni jet do Chorvatska na dovolenou, neboť reakce Srbů byla nevyzpytatelná. Na druhou stranu je ale nutné přiznat, že operace Oluja byla provedena brilantně, rychle a že nedala Srbům šanci k nežádoucím odvetným opatřením. Tento fakt moji rozmrzelost výrazným způsobem zmírnil.

Hrdinou války se stal generál Ante Gotovina. Přesto byl v současném prapodivném světě obviněn mezinárodním společenstvím (Trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii - ICTY) z nesmyslného trestného činu zločinného spolčení a v první instanci odsouzen na 24 let ztráty svobody. Tento verdikt jsem považoval za šokující a už tak nevalné renomé ICTY kleslo v mých očích k bodu mrazu. Reputaci si tribunál poněkud vylepšil, když v odvolání Gotovinu po právu zprostil všech obvinění a generál byl okamžitě propuštěn. To bylo druhé chorvatské vítězství.

(Podle stejné logiky by se před podobný tribunál mohli dostat třeba Churchill a spol., pokud by jejich antihitlerovské úsilí bylo definováno jako zločinné spolčení proti německému lidu, v jehož rámci byly páchány válečné zločiny na civilistech – namátkou za všechny případy připomeňme bombardování Drážďan.)

Závěrem malá paralela s dějinami Československa. Krátce poté, co byla 28. října 1918 republika ustavena, vyhlásila německá reprezentace na území českých zemí tzv. Deutsch-Österreich, samozvaný stát, jehož součástí měly být rozsáhlé československé pohraniční provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Pražské vládě nezbylo, než povolat tvořící se čsl. vojsko a integritu území nového státu obnovit silou. V principu totéž bylo nuceno udělat o 77 let později Chorvatsko.

Z logiky věci nešlo a nemohlo jít ani v československém, ani v chorvatském případě o zločinné spolčení – soudit na základě něčeho takového nejvyšší velící důstojníky státu, který brání celistvost svého, mezinárodní společenstvím uznaného území, je těžko akceptovatelná absurdita. (Něco jiného je, pokud se jednotliví vojáci dopustí válečných zločinů vůči civilistům – ti nechť za to nesou individuální trestní odpovědnost. Ale to už je jiné téma.)

•